Svíčky 2005 - pořadatelský pohled poličské sekce

První ročník Svíček skončil bez vítěze. Některé šifry byly zkrátka příliš těžké, jiné příliš pracné na to aby se hra dala bez problémů stihnout. Přesto jsme za ně obdrželi mnoho pochval. Dostali jsme pochvalu za leckteré nápady, za trasu, za termín, za topinky, za to, že Svíčky vůbec jsou. I projevené odhodlání mnohých týmů ukázat příště nepřátelům, zač je v Pardubicích perník, bylo dostatečnou motivací k tomu, pokračovat v započaté tradici.

A protože to stěžejní, o čem by měly Svíčky být, jsou šifry, chtěli jsme je vypilovat a získat příště pochvalu v první řadě za ně.

Během podzimu 2004 jsme několika vycházkami do lesů vytyčili trasu a rozmístili jsme na ni připravené šifry.

Na rozdíl od loňska jsme začali tím, že šifry jednoho autora jsme si testovali navzájem. Ještě do Vánoc navíc prošly rukama Radka a Radky, takže v době, kdy přišly do prvního velkého týmového testování, už byly vychytané nejhrubší mouchy typu překlepů a nejasných zadání.

První testování proběhlo v lednu 2005. Tak jako předchozí rok se úkolu chopily týmy Campos blue line a Jmelí. Nevyhověli jsme jim tentokrát s představou testování formou terénní hry nanečisto, neboť by se s ní muselo čekat na pokročilé jaro, což jsme znovu dělat nechtěli, a také proto, že projít lesem si dovedeme sami. Testovat potřebujeme šifry.

A tak Hořákovo hradlo ve Skutči-Radčicích po celý jeden lednový víkend hostilo organizátory, testery a krakeny. (To jsou mé dvě neteře. Starší z nich dobře znají účastníci Svíček 2004. Nosila topinky.) Protože před krakeny není žádná roztrhatelná šifra v bezpečí, probíhalo testování výhradně po nocích.

Campos blue line a Jmelí nakonec vyřešili všechny šifry. Asi polovinu z nich s improvizovanou nápovědou. Znění prvních oficiálních nápověd bylo teprve výsledkem skutečského testování. Trvalo to testerům ale dlouho, takže jsme propočítali, že vzhledem k tomu, že by pro nápovědy museli chodit, by skutečnou hru projít nestihli. To bylo tak akorát, co jsme chtěli. Přece jen jsme na Svíčkách 2005 čekali onačejší borce. A přišli.

Co si vzpomínám, změnami prošla druhá, sedmá, devátá a patnáctá šifra. Probrali jsme, jak nejlépe sestavit nápovědy, aby napovídaly. Předložili jsme rovněž testerům k posouzení systémové inovace. Bylo jich hodně. Chtěli jsme jimi Svíčky odlišit od jiných šifrovacích her. Svíčky vznikly, aby rozšířily nabídku šifrovaček, jejich odlišení bylo logickým návazným krokem.

U hry, která se koná v místě, odkud nikdo z účastníků není, se ukázalo být značně problematické stanovit fixní start na určitou hodinu a navíc v pátek. Na Svíčky 2004 se týmy trousily celý večer jako švábi na pivo. Jinak to nestíhaly. Svíčky byly proto přesunuty na noc ze soboty na neděli. S ohledem na možné komplikace při dálkové přepravě a s ohledem na kapacitu rakve ze Svitav jsme rovněž zvolili nejednotný začátek. Chtěli jsme tím rovněž umlčet hlasy, stěžující si, že vinou všelijakých penalizací nejde na trase poznat, jak si kdo vede. Tímto jsme snad dali jasně najevo, že si to ani nepřejeme a že to tak bude na věky věků.

Obě změny se setkaly se souhlasným stanoviskem testerů. Pouze čtyřhodinová doba otevření startu, která byla výsledkem analýzy jízdních řádů, se jim zdála přílišná. Asi měli pravdu. Velmi pozdního startu takřka nikdo nevyužil a já bych nechtěl být v kůži Chlýftýmu, který musel na svou bronzovou medaili čekat tři hodiny, zda se odněkud nevynoří nezvěstné Kočky. Na to bych nervy asi neměl.

Systém terén-město a start už po poledni souvisel s tou sobotou a byl krokem vstříc ochotným lidem z Divadelního klubu, aby kvůli nám nemuseli zase zavírat až odpoledne.

Debatou prošel i systém hodnocení vítězů a terénní nápovědy. Ty se líbily především. Jak totiž po Svíčkách 2004 Pik správně poznamenal, hra neskončila bez vítěze. Skutečným vítězem hry se stal T-Mobile. A to se nemělo opakovat. A taky toho pak bylo méně k počítání.

Nakonec jsme dostali pochvalu a od některých jedinců příslib výpomoci při realizaci.

Další testery jsme už nesháněli. Ne, že bychom o ně nestáli. Nechtěli jsme si ale zmenšovat množinu potenciálních hráčů. Testeři se přihlásili sami. Rekrutovali se z řad zapálených hráčů, kterým se zkrátka termín Svíček nehodil. A tak se dalšího velkého testování ujaly týmy Banzaj a Krleš. Proběhlo během jedné noci koncem února v Praze-Komořanech a jeho výsledky byly podobné. Banzaj a Krleš všechny šifry nevyluštili. Rozplánovali si ale čas tak dobře, že jsme se dobrali k závěru, že jeden z týmů by hru stihl dokončit.

V Praze už existovala první verze oficiální podoby nápověd, některé šifry jsme vyhotovili ve více verzích, aby nám testeři pomohli rozhodnout, která z nich bude mít optimální obtížnost. Po pražském testování už jsme předpokládali, že máme s definitivní podobou šifer jasno.

Dolaďovali jsme už jenom nápovědy a trasu. Vylepšovali jsme organizaci cíle, zajišťovali jsme nejnutnější povolení a Divadelní klub, zkoumali jsme, co roste na polích, přes která by si mohli nezodpovědní hráči zkracovat cestu. Zjišťovali jsme program baldeckých táborů, aby nedošlo ke kolizím, a rozvrhli jsme polohy terénních nápověd tak, aby bylo co možná nejvíce využito prolhanosti map.

Vzhledem k nenalezení vhodného místa pro dělenou nápovědu k jedenácté šifře jsme se rozhodli použít již v roce 2005 motiv, jenž jsme si původně šetřili až na Svíčky 2006. Prodejnu nápověd. Byla to docela legrace.

Na začátku května jsme se začali starat o funkčnost našeho webu, s nímž byly předchozí rok četné problémy. Tomáš, který se nám o stránky stará, den po Bedně vyzkoušel, že vše funguje, jak má, a zapomněl registraci zase vypnout. Nedočkavé a trestuhodně všímavé týmy Popocatepetl a abpopa se ihned přihlásili, a tak jsme měli spuštěnou registraci s čtyřměsíčním předstihem. Narychlo jsme tak dodělávali aktualizaci pravidel. A tak jediným zásadním problémem s webem, který zůstal, byl tým "_@terénní šneci@"o", jehož hieroglyfické jméno nám několikrát rozhodilo systém, takže se musel spravovat. Rozhodli jsme se, že až dorazí na Svíčkách do cíle, zavraždíme je, a tak raději odjeli, aniž by se v cíli ukázali.

Na začátku léta to vypadalo, že už je vše připraveno, když se ozvali další testeři. A hned z první ligy. Proudoví krtci. Chvíli jsme váhali, zda nám další testování vůbec ještě může být přínosem. Nakonec jsme na jejich nabídku kývli. Jednak proto, že jsme chtěli ještě otestovat funkčnost nápověd, a jednak ze zvědavosti, jak se s našimi šiframi popere tým, který měl už tou dobou na kontě čtyři zlaté medaile. Proudoví krtci ještě odhalili celou řadu nejednoznačností i několik překlepů, s čímž už jsme rozhodně nepočítali. Hlavně ale zvládli vyřešit šestnáct šifer Svíček 2005 za neuvěřitelných sedm hodin. Však nám potom také říkali, že jim bylo moc líto, že hru jenom testovali. Asi se jim zdálo být čtyři zlaté medaile málo. Proudoví krtci nás svou rychlostí vyděsili. Chtěli jsme mít vítěze, ale nechtěli jsme ho mít v cíli chvíli po půlnoci. Začátkem srpna bylo už ale pozdě měnit něco zásadního v šifrách. Udělali jsme úpravy navržené Proudovými krtky a čekali jsme na den D.

Během posledních dvou týdnů se nám začaly houfně hlásit týmy s přiznáním, že nezvládly kvalifikační úlohu - sehnat mapu Poličky. A tak jsme měli o starost víc. Kvůli týmu abpopa, jemuž jsem mapu předával v Praze, se málem Svíčky nekonaly. Natolik mi abpopa rozhodila časový plán, že pozdní cesta stopem domů skončila půlnočním bivakem v lijáku na kraji Předhradí. Nakonec se očekávaný zápal plic nekonal. U abpopy mám pivo.

Jak to tak bývá, takřka všichni pomocní ponocní, kteří nám slibovali pomoc při vlastní realizaci hry formulací typu: "naprosto skoro určitě pomůžu" na poslední chvíli pomoc odřekli s tím, že "přijede teta", "už něco mají", "to zvládnete sami", "bourají tábor", "budou po flámu". Dva dny před hrou to vypadalo, že nás bude na realizaci s boží pomocí šest. To by byla asi fuška. Nastala mobilizace. Na poslední chvíli jsme sehnali pomocné ponocné, s nimiž mohla šou začít.

V posledních hodinách Pepa a Radek zajistili ceny, maminka navařila svíčkovou, pořídili jsme dostatek kopií zadání a od Oly jsme vypůjčili notebook, abychom vypadali v cíle důležitě.

Radek naložil Ivu, Anetu a Terezu do auta a ujali se úkolu nejdůležitějšího, obsluhovat start. Radka zatím odjela do Borové obsluhovat telefonickou nápovědu. Pepa a já jsme naložili dva ze tří domluvených pomocných ponocných. Třetího se nám nepodařilo probrat v poledne z opice, takže jsme již cestou na trasu naložili do auta hrubým verbálním násilím narychlo vymyšlenou náhradu.

Asi s půlhodinovým předstihem před začátkem hry jsme začali rozvážet šifry, nápovědy a hlídače do Pomezí a okolí. Cestou jsme se ještě jednou museli vrátit do Poličky, protože tam zůstal fotoaparát.

Po návratu do Poličky jsme převzali Radčinu stížnost, že se na nápovědě nic neděje. Měla pravdu. Za celé odpoledne vyřídila tři telefonáty.

Večer jsme rozvezli městská stanoviště a přesunuli veškeré dění i s velínem do Divadelního klubu, kde pak Máša udělovala nápovědy a kde proběhlo několik partií Bangu.

A nyní k jednotlivým šifrám.

1. Puzzle. Puzzle bylo hračkou na začátek. Jejím hlavním smyslem byl plynulý rozjezd hry a záměr, aby si každý ze hry odnesl nějaký suvenýr. Nápad s přeházením obsahu krabiček vznikl jako správná lumpárna později. Chtěli jsme původně po skončení hry otevřít i burzu krabiček, ale z nápadu sešlo.

2. Hebrejština. Na základě testů byla původní verze nahrazena verzí sice obtížnější, ale více odpovídající zásadám hebrejštiny. To, že ne úplně dokonale, bylo proto, aby měli větší šanci i ti, kterým hebrejština nic neříká. Tato šifra se testerům i hráčům hodně líbila. Už na ni ale padlo první řešení.

3. Kvíz. Tady začínal úsek šifer pracných a zdlouhavých. To aby si hráči nemysleli, že je necháme jít lesem v davu a ještě k tomu za světla. Kvíz byl pracný na vyluštění. Leckdo zde využil přítele na telefonu. Byl pracnou šifrou i na sestavení. Za pomoci testerů jsme několikrát upravovali formulace otázek tak, aby byly odpovědi jednoznačné a zároveň snad taky trochu vtipné. Prdele peněz Billa Gatese nechť jsou důkazem naší snahy.

Udělali jsme tady trochu botu s výběrem stanoviště. Teprve při jednom z posledních terénních průzkumů jsme zjistili, že celá pláň, na které leží třetí stanoviště, je ze silnice z prvního na druhé vidět jako na dlani. Naštěstí se snad mezi zahloubanými účastníky nenašel nikdo, kdo by si toho tábora lidu na protějším kopci všiml. Petr, který stanoviště hlídal, dostal proto úkol zahánět týmy luštit do nedalekého lesa. Fotografie dokazují, že se mu to příliš nedařilo.

4. Rovnice. Jeden z testerů se nás opatrně tázal, zda jsme členy nějaké sekty, když do zadání dáváme takové výrazy. Inu nejsme. Nevraždíme panny a nelétáme v noci na Petrovy kameny. Výrazy "hadi", "satan" a "Styx" byly zvoleny proto, že byly první, jež nás napadly takové, aby se v nich kupila písmena z konců abecedy. Myšlenka použít jen tematické výrazy a ještě je seřadit pozpátku vznikla dodatečně jako další vodítko.

Zde se objevilo několik problémů. Poměrně hodně týmů totiž nebylo s to tajenku třetí šifry správně identifikovat s mapou. Namísto kaple severně od Baldy tak zamířily ke kapli na Baldě. Mohli jsme, pravda, zvolit lepší formulaci tajenky, přesto jsem i s odstupem času přesvědčen, že probém si zavinily především týmy samy špatnou prací s mapou. I to mne v tomto přesvědčení utvrzuje, že spousta týmů, které zamířily k nesprávné kapli, namísto k ní dorazila k pátému stanovišti. To bylo pak samo o sobě problémem s ohledem na to, že řešení čtvrté šifry se hledalo ve výčtu možných poloh šifry páté. Zkrátka i když jsme umístili Svíčky do míst, kde se řečeno s Reservoir dogs mění cesty z minuty na minutu, jak je psáno v Tmanuálu, vrstevnice se zase tak rychle nemění.

5. Prvočísla. Jednoduchá věc jako posloupnost prvočísel se dosti obtížně sestavuje. Četné týmy, které zvládly prvočísla prolomit do hodiny, ukazují, že bylo možno postupovat efektivně. A o efektivnosti postupu tato šifra byla. Snad ani nešla nevyřešit. Jenom čas, který nad ní jednotlivé týmy strávily, byl velmi různý. Testeři ve Skutči nad ní strávili tři a tři čtvrtě hodiny. Vyřešili ji ale všichni, a tak jsme ji navzdory jejich nepublikovatelným připomínkám do hry zařadili.

Její umístní na nejvyšším vrcholu ve hře přímo vybízelo k přidání vrcholové knihy. Nic zajímavého jsme se z ní ale nedozvěděli.

Měli jsme trochu obavy z interpretace výsledku, který byl dle mapy nesmyslný. Účastníci už na pátém stanovišti ale asi tušili, že mapa je nesmyslná celá, a nevyvedlo je to z míry.

6. Střepy. Tady začínala střední část hry, na níž byly umístěny nejtěžší šifry. Tady také začal úsek s hojným čerpáním řešení a tady taky začaly odpadat první opravdové týmy (tedy nikoli Red Hot Chili Pampers).

Při testování i při hře jsme si s šestou šifrou užili mnoho legrace. Princip stejných střepů byl vesměs jasný brzy. Komickým prvkem se tak staly nápadité nápady při skládání vyšlých přesmyček. Ty stojí za zveřejnění: "zoubkami", "k biomazu", "u zombíka", "Kubo, zima", "bukomíza", "buzík Mao", jeden pokus o "Mozambik" a "žabí mouku" až po nejkrásnější "Božka umí omrdec".

Aby nedošlo k neschopnosti interpretovat onu podivuhodnou dřevěnou stavbu nad v mapě nezakresleným rybníkem coby vyhlídku, umístili jsme na ni majáček. Kdo viděla raka, ať se přihlásí.

7. Vláčky. Byly patrně nejtěžší šifrou hry. Také jsme původní verzi o vraždách ve Švédsku nahradili po testech verzí mašinkovou, ve které už nefigurovaly poznávací značky, římské číslice a podobné speciality (narozdíl od nápovědy v novinách). Testeři nás inspirovali k vícero změnám, umístili jsme do textu přímý odkaz na Černou kroniku, do poslední chvíle jsme znění ošetřovali od prvků svádějících na scestí.

Terénní nápovědu zde využila patrně většina týmů. Škodolibě jsme se těšili na zoufalství jedinců, které tým vyšle pro nápovědu velmi náročným terénem, aby po dvou kilometrech v džungli zjistili, že je k ní potřeba mít s sebou zadání. Týmy nakonec našly mnoho způsobů, jak se s touto překážkou vypořádat.

Zažili jsme zde také jeden poplach. To když tým Zelenáči volal, že je nápověda pryč. Pepa se vydal autem do lesa, aby krádež napravil, na místě se pak poplach ukázal jako planý. A nebyl poslední.

8. Tálkoviřík. Brali jsme jej jako jeden z hlavních zlatých hřebů hry. Šifra byla povedená a přitom rozhodně nebyla jednoduchá, což koneckonců potvrzují i ohlasy na ni. Nápověda na šifru kupodivu nebyla využívána tolik, jak bychom čekali. Celkově se ukazovalo, že blok z jiných her trvá. Mnohé týmy se velmi zdráhaly čerpat telefonickou nápovědu, ale s terénní (tedy když se o tom neví) neměly žádný problém.

Trochu obavy jsme zde měli z hledání osmého stanoviště, neboť smírčí kříž nejenže vypadá jako balvan ve škarpě, ale především stojí o něco výše podél silnice, než ukazuje mapa. Na Svíčkách 2005 už ale tohle snad ani nikoho nepřekvapilo. Po setmění jsme na kříž pro jistotu umístili majáček.

9. Analytická geometrie. Nápad zakódovat mapovou značku pomocí analytické geometrie byl jeden z prvních, s nimiž jsme začali pracovat při přípravě Svíček 2005, nakonec získal snad celkem důstojnou konečnou podobu.

Největší zákeřnost této šifry spočívala v její poloze. Od osmého stanoviště ji dělil pouhý jeden kilometr. Místo, které je za dne dosažitelné autem, zdaleka viditelné a snadno identifikovatelné, se po setmění promění v lokalitu temnou, nenápadnou, v jejímž dosažení brání kopřivy velikosti měnších stromků, plantáže ostružin, strmý a kamenitý svah, zarostlá bažina, neočekávané přehrady, pastviny plné šrapnelů a potmě neviditelné rybářské náčiní a ohradníky.

Navzdory sýčkování před hrou šifra samotná nepředstavovala problém. Terénní část hry se tu chýlila ke konci, a tak to bylo optimální místo pro umístění druhé vrcholové knihy. Na rozdíl od Svíček 2004 jsme o rok později sklízeli stanoviště ještě tentýž den, kdy hra skončila. Přesto se dobře třetina stanovišť svého sklizení nedožila. Byla zničena. Oproti loňsku, kdy den po hře byla většina šifer stále na svém místě, to byla docela nemilá změna. Vrcholová kniha na devátém stanovišti nevydržela ani do nedělního odpoledne. A tak se můžeme jen dohadovat, jaká milá sdělení nám tam promrzlí a zabahnění účastníci zanechali.

10. Velká písmena. O šifře by se dalo říci, že byla jednoduchá až banální - doplnit do textu velká písmena a z nich vybrat správná podle pořadí. Přesto s ní mnohé týmy měly zásadní problémy. Čtyři vyčerpaná řešení z 15 týmů, které došly až sem, mluví za vše. Šifra byla nakonec dosti náročná na to, neudělat v postupu chybu. Nahrazení původní verze, kde velká písmena byla velká a ještě větší, tak šifře nakonec asi prospělo.

11. Přísloví. Druhý zlatý hřeb. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se ve Skutči mohl potrhat smíchy ve chvíli, kdy testeři už věděli, jak na to, už začínali tušit tajenku a snažili se na ni napasovat správná přísloví, která, když neznali, obratně vymýšleli.

Šifra doznala vícero změn, jak jsme objevovali další a další přísloví, kterými se některé prvky v tabulce a v seznamu stávaly neslučitelnými.

Abych Pepu jako autora přesvědčil, že i „host do domu, hůl do ruky“ je přísloví a svádět na scestí nesmí, musel jsem si vzít na pomoc i Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR.

Jednu z nejelegantnějších změn, kterou tato šifra prodělala na poslední chvíli, bylo její uvození, které nakonec neodkazovalo na přísloví přímo, ale prostřednictvím jiných přísloví.

Nápovědu k této šifře jsme původně zamýšleli rozvěsit na více stromů podél nějaké zřetelné linie v krajině. Protože jsme ale žádnou rozumnou linii nenašli, nahradili jsme tuto myšlenku prodejnou nápověd v Divadelním klubu, která byla původně zamýšlena jako inovace až na třetí ročník hry. Seznam vykupovaného zboží nám hbitě pomohla sestavit Radka. I s tímto jsme si užili mnoho legrace. Obzvlášť povedené bylo posuzování, jestli žáby dostatečně skáčou a podobně. Občas se nás někdo i snažil oblafnout náhražkou.

Přínosem prodejny pak bylo i to, že jsme měli rámcový přehled o týmech, které nám již pronikají do městské části. I ty, které ji nevyužily, většinou využily 200 metrů vzdáleného Divadelního klubu, aby se ohřály. (Zima byla opravdu odporná.) Tam dostaly týmy od slídících pořadatelů detektivní otázku: „Kdo jste?“

12. Jazyky. Zde nás trochu překvapilo, že měly týmy problém identifikovat školní jídelnu jako tu budovu, na níž je napsáno „Školní jídelna“. Začínal tu úsek jednoduchých šifer na závěr. Pro týmy, které už nevěřily, že Svíčky projdou, byly příjemným překvapením.

Dvanáctou šifru vyřešili úplně všichni z těch, kteří se dostali až sem. Jazyková šifra byla díky výběru slov snadno schůdná i pro ty, kteří ze všech cizích jazyků znají pouze „vyprážaný rezeň“, tak pro ty, kteří neodhalili, že jeden z pěti výrazů je chybný.

13. Šipkovaná. Jako jediná šifra hry nebyla řádně testována. Její charakter to neumožňoval. Testeři k ní měli pokyn, aby se zamysleli nad tím, co může znamenat, což, pokud se nepletu, uhodli všichni. Jedna jediná testerka zkoušela šifru i v terénu, avšak vytrženou z celistvé hry, tudíž věděla, že jde o něco, co se musí řešit v ulicích města. Smysl jejího testu byl spíše v tom vyzkoušet, zda se podle čísel dá skutečně ulicemi jít i za umělého osvětlení. To byl důvod, proč jsme ze třinácté šifry měli možná přehnané obavy a popostrčení k jejímu řešení jsme dali až příliš. Bylo v jejím zadání, v předchozím zadání, v novinách a mohlo ho být méně.

Týmům jsme zde provedli jednu lumpárnu. Prozradili jsme jim, že v městském informačním centru je k mání nápověda za 60 Kč. V informačním centru pochopitelně nic netušili, a pro ty, kdo o tuto nápovědu stáli, byla celá záležitost jakýmsi antiblb-testem. Jejich správná otázka neměla znít: „Máte nápovědu na Svíčky?“, nýbrž: „Co tady prodáváte za 60 korun?“ Tímto způsobem bylo možno se dobrat k mapě čísel popisných. Byly týmy (tuším, že například Popocatepetl), které antiblb-testem úspěšně prošly a mapu měly s sebou. Za 60 Kč (45 % startovného) tak mohly klikatou trasu šipkované projít prstem po mapě a ušetřily zhruba necelou půlhodinu hry. No, nekupte to!

Nejvýznamnějším prvkem zde ale byla procházka Poličkou. Představa, jak týmy zmateně pobíhají ulicemi při hledání dalšího čísla, byla zajímavá. Škoda, že to nakonec nikdo z nás neviděl.

14. Řeky. Geograf v tvůrčím týmu se nezapře. Až nás zarazilo, jak se hráčům řeky líbily. Zásadní problém s ní neměl z hráčů snad nikdo, dvě vyčerpaná řešení šla na konto týmů, které zde v závěru hry už hrály o minuty.

A tak jediný, kdo s ní problém měl, jsme byli my.Ukázalo se totiž, že pomocí sekvencí vzájemných přítoků se dá sestavit jen velmi málo písmen, pokud chceme používat jen alespoň trochu určitelné toky. A tak jsme se celkem zapotili, než jsme našli takovou tajenku, která by pro princip čtrnácté šifry byla použitelná. Celkem jasně to také určilo, na které stanoviště šifru s řekami umístíme.

15. Dělitelé. Jestliže někomu tato šifra na závěr připadala být až příliš jednoduchá, byla. Byla jednoduchá svým principem, složitou ji činila tajenka. Testeři (snad až na jednu skupinu) s ní měli zásadní problém. A všichni stejný. Všichni udělali ve správném postupu stejnou chybu. Jako největší společný dělitel čísel 72 a 90 určili číslo 9. Tato jediná, zdánlivě drobná a malicherná chyba dokázala ze správné tajenky vytvořit zcela nečitelný a nesmyslný výraz „hiisteeisel“. Jen málokdo (Proudoví krtci) po této chybě dokázal tuto jednoduchou šifru prolomit. Nebyl důvod se domnívat, že se na ostré hře tento problém nevyskytne.

Dlouho jsme si nevěděli rady s tím, jakou poskytnout k šifře nápovědu. Nakonec jsme ji začali směrovat ke klíčovému slovu „hřiště“. Na popud Proudových krtků byly nakonec zrušeny obrázky houpaček a bylo zvoleno prosté sdělení, že druhým písmenem tajenky je „R“. Hra tak byla na poslední chvíli doplněna o druhou telefonickou nápovědu, která byla neuvěřitelně primitivní a nebývale účinná.

A tak nejtěžší byla patnáctá šifra opět pro nás. Najít takovou tajenku, která by jejím principem šla zakódovat, byl ještě větší problém než u čtrnáctky. A to bylo také jediným důvodem, proč šestnácté stanoviště Svíček 2005 bylo na stejném místě jako sedmé Svíček 2004.

16. Boyard. Poslední úkol a poslední možnost, jak zamíchat pořadím. Setkali jsme se sice s názorem, že posunout týmy, které neodhalí růži na první pokus, až za ty, které to dokáží, je příliš kruté. Ale protože krutost je nám vlastní, zůstala pravidla nezměněna. Nakonec se stala osudnými jedinému týmu, kterým byli Nibblers. Jeden špatný pokus je stál dvě příčky v pořadí. Nibblers nicméně dokončili hru.

Největším smolařem hry se tak nakonec stal tým Zelenáči, který prošel celou hrou s poměrně velkou časovou rezervou, ale správné heslo ani na devět pokusů neodhalil. Pak jim vypršel čas.

Večer jsme sehráli několik her, stáhli hlídače z terénu, průběžně zapisovali nečetné udělené nápovědy a řešení.

Naše obavy z toho, že nejlepší tým projde hru tak jako Proudoví krtci příliš rychle, se potvrdily. Na hodinkách bylo 23:45 ve chvíli, kdy se ve dveřích Divadelního klubu objevily první známé tváře – rychlá sekce Prahor. Pomalá následovala vzápětí. Naštěstí ještě nenesly závěrečné heslo, ale přišly luštit jedenáctou šifru. Věděli jsme ale, že v městské části je těžko něco zdrží. Správné heslo nám s velkým odstupem sdělily jako první ve 2:23.

Prostřednictvím toho, že hráči chodili hojně luštit jedenáctou a dvanáctou šifru do klubu, jsme měli vůbec celkem slušný přehled o tom, jak o na čele trasy vypadá. Některé týmy i překvapily. Příkladem je takový Popocatepetl, který se patrně během hry natolik nudil, že stihl nasbírat plný pytel hub, který si k nám uložil do úschovy.

Teprve po příchodu Prahor do cíle jsem se vydal na terénní průzkum, abych zjistil, že se další týmy už začínají rojit v oblasti desátého stanoviště. Od nich jsme se také dozvěděli velmi dobrý čas, který zapisovala La Kukarača na devítce do vrcholové knihy. Jedenáctku patrně nešla luštit do klubu, takže bylo zjevné, že už nám někde bloudí po městě a my o ní nevíme. A taky, že ano. Krátce na to nám volala s druhým planým poplachem o ztrátě patnácté šifry. Na místě jsme pak zjistili, že La Kukarača jen nehledala pořádně. Alespoň jsme se připravili na to, že za moment bude La Kukarača i Chlýftým, který slídil tamtéž, v cíli.

V limitu pak došlo ještě dalších pět týmů včetně Haluzáků, jejichž poněkud hlemýždí start tomu rozhodně nenasvědčoval.

Dalšími smolaři ve hře se stala abpopa a Unaveni sluncem, kteří si asi snadno dopočítali, že nebýt přílišné sebedůvěry a opožděného startu, stihli by hru zřejmě dokončit taky.

Za zmínku ještě stojí Název týmu:. Byli to nadšenci. Nechali si ujet vlak ve tři čtvrtě na osm s tím, že hra ještě nekončí a byla by to škoda. Když v 9:20 přiběhli de klubu jako poslední se správným heslem, správnost jsme jim potvrdili. Kdosi z Názvu týmu: sebou pleskl na teraso, zaplácal o něj radostně ploutvičkami (byla to pro ně přece jen první dokončená hra), načež se celý tým zvedl a zdrhl s tím, že chce stíhat vlak v 9:33. Ani jsme jim nestihli pogratulovat k sedmému místu.

Zato jsme gratulace sklízeli my. Od hráčů. Už pár hodin před koncem hry bylo zjevné, že se nám Svíčky 2005 vyvedly. Po nepříliš vydařeném předchozím ročníku to potěšilo. Znamená to pro nás vysoko nastavenou laťku a budeme se snažit, aby odezva na Svíčky 2006 byla alespoň tak příznivá jako na Svíčky 2005. Jenom toho vítěze bychom snad příště nemuseli mít v cíli tak brzo.

Na rozdíl od loňska jsme pokročili i v jiné věci. Sehnali jsme totiž ceny. Trička, na něž apelovala Alča (snad si myslela, že by na ni také nějaké zbylo), jsme zavrhli, a protože hráči Svíček musí být zákonitě hráči vůbec, věnovali jsme šesti nejlepším týmům po stolní hře podle vlastního výběru. I to se nakonec setkalo s pochvalou, neboť byli účastníci lehce udiveni, že za tak málo peněz startovného dostali tolik muziky. Radek nakonec ještě prosadil, že by bylo nanejvýš stylové, kdyby vítěz Svíček jako doplněk k první ceně dostal svíčkovou.

Přesto se nemohu zbavit dojmu, že investovat více peněz do hry jako takové a nikoli do cen by bylo lepší. To ale vyžaduje podstatně lepší platební morálku zúčastněných i jejich větší a předem odhadnutelný počet. Pokud musíme položku příjem v rozpočtu uzavírat navzdory všem apelům den před hrou, nedají se peníze navíc opravdu použít na nic jiného než na topinky navíc.

A nakonec se nejen Prahory staly vítězi Svíček 2005. Paralelně s vlastní hrou běžela ještě tipovací soutěž výsledků mezi pořadateli navzájem. S počtem 8 trestných bodů ji vyhrála Tereza, která se nejlépe trefila do času vítězného týmu, a já, který jsem jako jediný správně tipnul medailovou trojici, byť ve špatném pořadí.

Sepsal Síba