Byl pouhý týden po Osudu, který pro nás skončil tak neslavně. Avšak po silné zlínské sestavě, kdy jsme se sešli v obvyklé kompletní sestavě doplněné ještě o Martina Pozdílka, start na Bedně byl nouzový, neboť jsme se do něj zapojili pouze Pepa a já. Abychom nebyli sami, což bychom neradi, doplnili jsme naši sestavu o Evu Krejčířovou a Ivanu Hajíčkovou. To byl také důvod, proč jsme opustili své obvyklé jméno. Protože Pralinky zvlášť už jsme v tut dobu chápali jako zavedenou značku, které byla vázaná na konkrétní lidi, vzhledem k jejich absenci jsme se honosili jménem Pralinky zvlášť zvlášť (jako že druhá půlka chybí).

Sešli jsme se na Tachovském náměstí a vyrazili na Vítkov. Chvilku jsme se rozhlíželi po přeplněném prostranství a brzy jsme rozluštili, že ten nápadně uspořádaný útvar lidí, který se táhl prostranstvím napříč, je fronta na prezenci. Pepa se do ní postavil, já jsem se byl pozdravit s několika známými lidmi, kteří se rovněž účastnili.

Záhy jsem byl zbytkem týmu vybrán jako nejzdatnější, protože se jim nechtělo nic dělat. Odešel jsem k chladiči na Gottwalda, abych jim ukázal, jak to není pravda. Snažil jsem se je přesvědčit, že jako dešifrátor jsem sice užitečný, ale teprve ve chvíli, kdy se rozehraju, jak názorně ukázala Tmou 2004. Tedy nikoli na první šifru hry. Nebylo mi to nic platné.

Během doby, než ke skutečnému startu hry došlo, rozmýšlel jsem, zda nemám vyřídit provokativní vzkaz od Alčy člence jednoho konkurenčního týmu. Nakonec jsem to neudělal.

Vyslat mne na start se vskutku ukázalo jako nevhodná volba. Poté, co jsem chvilku koukal do papíru z rozbalené obálky, začalo mne rušit množství lidí, od chladiče na Gottwalda odbíhajících. Když mi také došlo, co se tam vlastně píše, bylo už dosti pozdě. Kdybych se býval v tu ránu rozběhl a uháněl na druhou polohu, asi bych to ještě stihl. Vzhledem k tomu, že jsem potkal svoji sestru coby vyslankyni týmu Jmelí, odkráčeli jsme si na třetí polohu zvolna a v družném rozhovoru.

Cestou zpátky jsem poslal zbytek svého týmu, stále dlící u Žižky, ať mi jde naproti. Usedl jsem na obrubník a dal se do luštění.

Poté, co zbytek Pralinek zvlášť zvlášť dorazil, sesedli jsme se okolo šifry a rozdělili jsme si úkoly. Já jsem vypisoval písmenka, která zbydou při škrtání ze 44, 43, atd. Eva to vzala od 30. Velice záhy jsme zjistili, že to celé vykazuje značnou pravidlenost, a celé znění už bylo dílem okamžiku.

V Riegrových sadech jsme narazili na obdobu dvanácté šifry z Osudu 2005. Pro oběhání lokalit v parku jsme zvolili stejnou metodu. Rozstříhali jsme zadání na tři kusy, Evu jsme posadili k batohům a ostatní jsme si rozdělili park na tři díly. Já jsem se se svými písmeny vrátil jako první. Zapsal jsem je podle čísel a za chvilku volal Pepa. Ví bůh, co tím sledoval, protože poté, co nám písmenka nadiktoval do telefonu, se v podstatě záhy objevil. Ještě než se objevil, se nám ale podařilo uhodnout výsledek. V tu chvíli jenom stačilo počkat na Ivanu, abychom jí sdělili, že už výsledky její práce nepotřebujeme. Naneštěstí Ivana neměla telefon a k tomu dostala přidělen ten sektor sadů, v němž se nacházelo nenalezitelné písmenko.

A tak jsme čekali a čekali, mezitím jsme slavnostně zahájili hru, neboť teprve tady došlo na pralinky zvlášť. Nakonec jsem se rozhodl opustit zbytek týmu a vyrazil jsem na Karlovo náměstí v předstihu.

Sraz jsme si dali u Novoměstské radniční věže, což se zprvu zdálo být jako dobrá volba, později se nám ale vymstila. Chvilku jsem do toho koukal a odhalil jsem Vánoce. Zbytek týmu už dorazil jen se vcelku dost malým zpožděním. A tak jsme si s touto myšlenkou vcelku správně hráli. Krok po kroku jsme se blížili ke zdárnému cíli, vylučovali scestné myšlenky a odhalovali další a další zákonitosti. Jenže schody, na nichž jsme seděli a na nichž jsme si zprvu připadali být dobře uklizení, se záhy ukázaly být vchodem na nějakou párty, která právě začínala. Takže tam neustále chodil někdo, komu jsme museli uhýbat. Když tam poté celkem dosti hlasitě začala hrát jakási podivná hudba rozhodli jsme se ke změně polohy.

Chtěli jsme se uchýlit někam na lavičku, jenže jak doba pokročila, nenašla by se pro samé týmy z Bedny pravděpodobně na celém Karlově náměstí jediná volná. A tak jsme chtě nechtě museli zamířit do hospody, konkrétně do kavárny kina Mat. Lidi s velkými batohy a oblečené do lesa tam asi už dávno neviděli. Objednali jsme si nápoje, a než nám je stihli přinést (a to ta milá paní obsluhovala vskutku rychle), řešení bylo na světě. Tak jsme se trochu zdrželi dopíjením, ale alespoň jsme jedinkrát ve hře navštívili civilizovaný záchod.

Na Žofíně jsme naposledy ve hře potkali Campos blue line a spol. a usadili jsme se na lavičku. V podstatě okamžitě jsme odhalili peníze, koneckonců sami jsme je již použili na Svíčkách. Na pětikoruně byl Karlův most. Správně jsme předpokládali, že ta písmena se ještě musí použít taky a že Karlův most je lokalita příliš velká a přelidněná na to, aby si Svobodní Bednáři troufli tam umístit šifru. Leč po zkušenosti z loňské Lampy, na které jsme skončili proto, že jsme neuvěřili správnému řešení, jsme se vydali na Karlův most potvrdit si, že je to opravdu špatně.

Cestou jsme zkoušeli na text napasovat posun o písmenka názvu KARLUVMOST a podobné taškařice a poté, co jsme přešli až na malostranskou stranu a potvrdili si, že je to opravdu špatně, jsem správně odhalil, že je tam čtyřikrát X a měli jsme správné řešení. Vycházka na Karlův most měla tu zásadní výhodu, že jsme z Malostranského náměstí na náměstí Kinských jeli nádherně poloprázdnou šalinou.

Našli jsme kostelík a u něj další šifru. Zápis na patnácté místo do vrcholové knihy nás velmi potěšil. Jako první jsme celkem pochopitelně odhalili nápadnou četnost "kulatých" slov. A pak jsme si s tím hráli. Rozdělili jsme slova na kulatá, nekulatá a nemocná, u nichž kulatost nebyla zcela zjevná, tedy ta, jež obsahovala spirálu (gramodeska, hlemýžď a setrvačník). Jak se později ukázalo, byl to dobrý tah, neboť gramodeska a setrvačník se za kulaté považovaly, kdežto hlemýžď nikoli. V tuto chvíli jsme jedinkrát do hry zapojili nepřítomnou Alču, naši dlouhodobou členku, aby nám coby přítelkyně na telefonu sdělila, co je to ringo.

Zkoušeli jsme s tím dělat kde co. Já jsem se pokoušel pracovat se scestnou myšlenkou, že záleží na tom, jestli ta kulatost je formou kružnice, kruhu, koule atp., jinak jsme vesměs pracovali s velkými písmenky. Jako mnoho jiných týmů jsme také řadili slova podle sklonu do kruhu s tím, že pak to třeba bude čitelné. No, nebylo. Když už mne rozčilovalo, jak je to všechno nepřehledné, požádal jsem o pauzák. A řešení se začalo rýsovat. Chvilku nám sice trvalo, než jsme pochopili znění prostředku textu "tečka nad i". Pak jsme vytáhli kružítko, na druhý pokus (nejprve jsme použili 7 cm jako průměr) udělali kružnici a já jsem prohlásil, že je to blbost. Zachránila to děvčata, která v tom text "socha Vrchlický" rozpoznala. Celkem jsme nad touto šifrou strávili okolo dvou hodin, což byl zřejmě dost dobrý výsledek. Trochu jsme litovali týmy, u nichž jsme viděli, že si zadání rozstříhali.

U Vrchlického sochy bylo rozhodnuto, že je na čase začít se zabývat kostkou. Vrazili mi ji do ruky a řekli skládej. Sami si sedli nad šifru, ze které se záhy vyklubala naše šifra č. 8 z loňských Svíček v bleděmodrém. Za tu chvilku, co jim to zabralo, jsem nesložil nic.

Přesunuli jsme se k Mánesovu mostu a ze zadání jsme správně vytušili, že se budeme vracet na pravý břeh Vltavy. Přesunuli jsme se tam rovnou a usadili se na opuštěné zahrádce hned vedle mostu. Dále jsem se snažil složit kostku a po chvíli marného snažení si někdo všiml, že používám špatné kostičky. Vynadali mi, sebrali mi to a už mne k tomu nepustili.

Za chvíli začalo pršet. Překvapilo mne, že mnoho týmů vůbec neví, že pršelo, přestože v jednu chvíli pršelo docela dost silně. Zkrátka na Petříně asi nepršelo. Byli jsme v tuto chvíli už opět poměrně dost vpředu. Přesunuli jsme se na zastřešené zápraží filozofické fakulty a záhy nás následoval konkurenční tým, do té doby dlící na schodech Rudolfina. Pepa s Evou úspěšně skládali kostky, zatímco Ivana usnula a já jsem svačil a zapisoval jejich výsledky a zakresloval je do mapy. Trvalo to poměrně dlouho. Tuto dlouhou chvíli jsme nám zpestřil bezdomovec, který se nás snažil vehementně přesvědčovat, že ta kostka je Rubikova. Potom nám asi na důkaz, že nás má rád nabídl nějakou limonádu, kterou našel v koši, což jsme zdvořile odmítli. Náhle se probudivší Ivanu asi ještě v nějakém polospánku zkasíroval o dvacetikorunu (následně ještě kohosi z Černého Racka o horalku) a na závěr nám popřál šťastné a veselé Vánoce (v dubnu).

Když jsme měli sestaveno všech pět kostek, přesvědčil jsem Pepu a Evu, že to mají určitě špatně, protože jeden z těch bodů vychází mimo mapu. Neochotně to vystavěli znovu a náhle se v mapě zjevil krásný přibližně pravidelný pětiúhelník.

Když jsme neuviděli na první pohled, jak na ty body napasovat podivný obrazec z Bednářských listů, vydali jsme se do těžiště. Těžiště pětiúhelníka nám vyšlo mezi Kozí a Dlouhou ulici, leč evidentně to bylo špatně. Pepu jsme zkusili odeslat na jedno z pěti míst, jestli tam na něco nenarazí. Nenašel nic. Když jsme se potom všichni společně odebrali na další místo, našel jsem tam nálepku s logem Bedny a písmenkem. Že je písmenko jenom pro nápovědu nám bylo celkem jasné, ale chtěli jsme si ověřit, zda máme body určené dobře. Tak jsme je všechny obešli. Ten za Týnským chrámem jsme měli sice určený chybně, ale jenom o jednotky a nálepku jsme hravě dohledali i tam.

Tak jsme si ověřili správnost námi určených bodů. Zbývalo vrátit se k obrazci a napasovat jej na to. V první chvíli nás nenapadlo, že se to má udělat jinak, než že pět vrcholů je pět vrcholů. A tak i díky naší malé chybě v určení polohy za Týnským chrámem (stále jsme věřili, že to spíše organizátoři špatně nalepili) jsme si povšimli polohy tří bodů v jedné přímce. Když se totiž obrazec stranově převrátil a upravil se tak, že byly zachovány poměry úseček, ale nikoli jejich sklon, dal se poměrně přesně určit jeden bod, odpovídající poloze vnější křižovatky v obrazci. Šťastnou shodou náhod to bylo asi 50 m od skutečné polohy stanoviště 7f a Pepova všímavost slavila triumf.

Dorazili jsme ke Švermovi. Za rohem jsme se posadili na strom. Čučeli jsme do textu Duhové víly (ještě že jsme měli Pepu, já bych to nepoznal) a pozvolna na nás začala přicházet spánková krize. Projevilo se to, že jsme na Bednu jeli značně neodpočatí. Bohužel. Po několika marných pokusech vyřešit se náš tým vydělil dvěma. Eva s Ivanou jako Pražačky využili možnosti zapadnout do svých postelí a opustili nás. Zůstali jsme sami dva a to byl začátek konce. Ve dvou se o tom prostě už ani nedá vést pořádná debata a tým, který zůstane ve dvou lidech spěje nezadržitelně k záhubě. Samozřejmě, že jsme postřehli, že je v textu sedm sloupečků, seřadili správně barvy duhy, vybrali písmenka, která byla na správných místech. Jenže nás nenapadlo je přečíst po řádcích. Spánková krize dělala své. Částečně se na této ostudě projevila i skutečnost, že nám hned od začátku děvčata zakazovala psát do šifer, takže jsme si písmenka nezakroužkovali, ale jenom pamatovali. Každopádně na osmičku padla nápověda.

Vyrazili jsme na Letnou. Dnes už víme, že pro nás hra opět skončila ve chvíli, kdy jsme si vedli velice dobře. Odhadem jsme dorazili na Letnou asi desátí. Právě svítalo. Pepa šifru velice dlouho hledal. Okamžik, kdy jsme si nad ni sedli byl ale osudový. Spánková krize nebyla zažehnána, naopak ještě se prohloubila. Oči byly více zavřené než otevřené, morálka nám klesla na nulu, přestože jsme si vedli velice dobře a vlastně k tom nebyl žádný objektivní důvod. Už jsme ani neměli moc sil a chuti komunikovat dva mezi sebou a tak si každý zkoušel, co ho napadlo. Moc toho nebylo, z těch nejšílenějších lze jmenovat asi pouze vepsat do toho Mendělejevovu tabulku a pak se uvidí.

Samozřejmě, že opět došlo na pokus vyplňovat do bludiště abecedu od políčka s šipkami dále, bohužel se mi ale podařilo ignorovat přitom černou šipku odkazující na prostřední řádek, kde je tajenka. A tak ve chvíli, kdy jsem byl asi u písmene "C" jsem si uvědomil, že vzhledem k tomu, že v prvním řádku by takto vznikla normálně seřazená abeceda, je tento postup zaručeně špatný a dále jsem se jím nezabýval. Byl správný. Bohužel. A tak jsme Bednu 2005 opět ukončili gólem do vlastní branky, ostatně jako vždycky a navzdory tomu, že si vždycky dáváme předsevzetí, že příště už se nám to stát nesmí.

Bylo velmi brzo ráno, ještě ani nebyl čas na to, vyrazit do cíle do Troje na vyhlašování. Zkusili jsme ještě, jestli náhodou nebude další stanoviště u planetária, což nebylo a odjeli jsme si vyslechnout, co jsme pokazili tentokrát. Dali jsme si předsevzetí, že příště už se nám to stát nesmí. Když s odstupem času vidím, kolik týmů nás ještě poté předběhlo z naší desáté - patnácté pozice v době ukončení hry, mrzí mne to ještě mnohem více.

Sepsal Síba