Lampa 2005 - aneb vítězství metody Delfské

Jaro 2005 bylo poněkud zvláštním obdobím. Již na přelomu roku Radek Pelánek vydal kalendář šifrovacích her, což je jistě bohulibý počin, s jeho obsahem to už tak slavné nebylo. Ukázalo se, že jaro nejenže vyhání milence na meze, ale potenciální kryptografy a kryptoanalytiky vyhání do ulic a lesů v míře možná větší než je zdrávo. A tak byly skoro všechny hry napěchovány do velmi krátkého časového období.

Pro Pralinky zvlášť je takováto skutečnost nelehkým oříškem. Přimět naši jinak velmi nesourodou skupinu lidí k tomu, aby se sešla na stanovený termín, je poněkud sysifovský úkol. Když se k tomu přidá fakt, že nikdo nemá rád luštění v zimě, Alča má nějaké subjektivní výhrady vůči Bedně a navíc obhajuje diplomovou práci a chystá se na státnice, když se připočte, že Petr už nedočkavě žmoulá v dlaních letenku do Ameriky, výsledek je žalostný. A tak jediným naším společným startem byl zlínský Osud.

Sendvič jsme vynechali pro absenci terénu, což možná příště už neuděláme, Krtčí norou a Matrix jsme vynechali pro správně předpokládaný sníh a mráz, Dnem není pro pětičlenný tým (přihlásil jsem se na něj kvůli zaučování své nezletilé neteře jako Pralinky revival, leč nakonec jsem kvůli školení na Dnem nejel a nahradila mne tam sestra) a Exit příliš znevýhodňuje týmy bez dostatečného zázemí v Brně, což je náš případ.

Takže pokud jsme si nechtěli nechat všechno ujít, museli jsme se sebrat pouze s Pepou a vyrazit na Bednu a na Lampu v nouzovém složení s tím, že nám zbytek týmu bude poskytovat morální podporu, případně dělat přítele na telefonu. A protože dohoda zněla, že značku Pralinky zvlášť budeme používat jedině tehdy, když budeme ze standardní sestavy alespoň tři, dali jsme si název Pralinky zvlášť zvlášť (jako že část chybí).

A tak začalo to, co jsme si říkali, že už se nám snad nikdy nestane. Stalo se. Blížila se Lampa a my jsme zoufale sháněli někoho, kdo by byl ochoten s námi jít skládat po loňském debaklu reparát. Podle toho taky vypadalo naše přihlašování. Původně jsme měli sestavu Pepa, Tomáš, možná Kuzma (náš loňský pomocník ze Svíček), možná Ola (moje sestra a velmi platný člen týmu Jmelí) a možná Míša (moje známá a dávná kolegyně z týmu Dupající králíci na Bedně 2003). A pak se škatulata hejbala. Ola dala přednost Huse na provázku či čemu, tak jsme byli čtyři, Míša účast potvrdila a nabídla kamarádku, pokud by nás bylo málo. Kuzma účast v zásadě taky potvrdil, ale moc nadšeně se na to netvářil, protože měl strach, aby nám tam nedělal jenom křoví. Následně se na Okounu objevil inzerát pod jménem "murkhach", bažící po připojení k něčímu týmu. Poté, co jsem si ho trochu proklepnul, zjistil jsem, že jde o stabilního člena týmu Světlem, načež jsme po krátké rozvaze usoudili, že ho bereme, protože to bude určitě platný člen, ale že v tom případě už je nás šest. Kuzma to sice nahlas neřekl, ale nakonec se mi zdálo, že to přijal s úlevou. Asi si připadal, že se svým nerozvážným souhlasem s účastí na Lampě upsal ďáblu.

A tak jsme se sešli v podvečer 20. května před hotelem Padevět v České Třebové v sestavě Míša, její kamarádka Hanka, Pepa a já. Ondra dorazil z Olomouce až později. Po Osudu jsme byli namlsaní relativním úspěchem, ale na Bedně se projevilo, že naše sestava byla nouzová a že nám Alčiny, Petrovy a Martinovy nápady scházely. Nevěřili jsme proto příliš, že si jdeme pro trofej. Nota bene, když konkurence na Lampě byla sice nepočetná, ale rozhodně nikoli slabá.

Start v parku Javorka byl zvláštní. Zase se tam k nám stále někdo hlásil podobně jako ve Zlíně, leč tady jsme vesměs věděli, o koho jde. Jeden hlouček lidí byli organizátoři, kteří drželi velikou ceduli, že poskytují informace. Jedinou informaci, kterou nám dali bylo, že na informace si musíme ještě počkat. A tak jsme čekali. Točili jsme se na kolotoči, upravovali si výstroj, zdravili se se známými a tlachali o nesmyslech.

Když hra opravdu začala, byl už Ondra s námi. Tým byl kompletní. Dostali jsme noviny, které jsme velmi zběžně prolistovali a potom schovali do batohu, který už takřka neopustily. Jak typická a stále dokola opakovaná chyba Pralinek zvlášť! Ale přeci nebudeme teď číst lejstra, když se hra rozběhla!

Papírek, který jsme k tomu dostali, nás odkazoval na hudební pavilon. Řekli jsme si, že ta šifra je jakási jednoduchá, a začali se pídit po tom, v které části České Třebové se dotyčná stavba nachází. Když jsme zjistili, že je to ta hned za rohem a na šifře tam nalezené bylo číslo jedna, pochopili jsme, že to první asi šifra nebyla. Velké vítězství metody delfské mohlo začít.

Dále budu uvádět evidované časy příchodu a odchodu na stanoviště a z něj (místy orientačně, protože nejčastější dotaz na Lampě (Osudu, Bedně, ...) samozřejmě vždycky je: "A zapsal někdo velitelský čas?").

Šifra č. 1 (20:05-21:00). Šifra sama o sobě nebyla nijak zázračná, ale taky nijak závadná. Poněkud závadná byla tím, že v ní bylo uvedeno, že místo které hledáme, není v mapě a jmenuje se divně. Myšlenka na Skalku, což je návrší uprostřed České Třebové, nás napadla celkem ihned, protože ale byla v mapě, rázem jsme ji zavrhli. A kdybychom ji zavrhávali dostatečně dlouho jako vloni Suchý vrch, skončili bychom na jedničce, čímž by Pralinky zvlášť zvlášť taktéž vstoupili do dějin, leč neslavně. Ani mne příliš nepřekvapuje, že se to nakonec někomu skutečně podařilo. Po několika rozhovorech s okolním obyvatelstvem, které nás posílalo do horoucích pekel, a jednom zoufalém telefonátu místnímu znalci, se Ondra uvolil, že na tu Skalku zajde. Co kdyby náhodou. Míša s Hankou našli v mapě Křivolík, což bylo údolí, a šli se tam podívat, protože divnější název už si nedovedou představit. Když se vrátily, hlásily, že v Křivolíku žádný křivolík nenašli, což jsem do této chvíle nepochopil, co že tam vlastně hledaly. Pepa v Javorce hlídal batohy (což je jeho oblíbená činnost) a já jsem mezitím rozžehnul lampu a šel jsem prověřit tip na diskotéku v letním kině. Bohužel tip už neobsahoval informaci o tom, že diskotéka už asi sto let neexistuje. A tak jsem své úsilí věnoval tomu, abych ji vůbec identifikoval. Brzy na to zavolal Ondra, že stanoviště číslo 2 je skutečně na Skalce a dali jsme si sraz u světelné křižovatky. Pepa za trest, že předtím jenom seděl v parku, teď nesl i Ondrův batoh. Jeden bod pro metodu delfskou!

Šifra č. 2 (21:20-22:15). Ondra nás překvapil ještě jedním milým sdělením. Jsme první. Na to, kolik už bylo hodin, nás to docela překvapilo. V temném zákoutí, které jsme si zvolili jako místo pro luštění, se záhy objevila slečna, která nás v Javorce posílala na ta nejnemožnější místa. Vypáčila z nás i to, co bylo tedy správným řešením, a odpřisáhla, že všechny další týmy bude posílat jinam. Jen tak mimochodem podotkla, že ji ta Skalka taky mohla napadnout, když tam bydlí. Na cimrmanologickém testu jsme měli docela tendenci volat cimrmanoznalcům, abychom získali dokonale správné odpovědi. Poté, co jsme odhalili poslední zbytky principu, pochopili jsme, že je to zbytečné.

Šifra č. 3 (22:23-23:15). Sem jsme přišli třetí. Přeci jen nám chvíli trvalo, než jsme odhalili to, že číst v cimrmanologickém testu musíme i údaje, které jsou špatně. A v pohádkách jsme měli taky mezery. Volali jsme přátelům na telefonu, leč bez výsledku. I Alču, pilně se šprtající na státnice, jsme zapojili do hry. Leč přátelé, tak jako my, věděli kulové. Shodli jsme se na tom, že jediná zcela správná pohádka je O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Takže mne poslali na letiště, které bylo shodou okolností nedaleko. Poté, co jsem prozkoumal hangár ze všech stran, volali mi, že už na to přišli. Ale aspoň jsem si prohlédl rozsvícenou Českou Třebovou od východu.

Šifra č. 4 (23:36-23:57). A zde jsme už byli čtvrtí. Budu se tvářit, že za to může skutečnost, že jsme od mostu přes Třebovku šli neprozřetelně luštit k rotundě svaté Kateřiny, tedy na opačnou stranu, než kam poté trasa pokračovala. Moc jsem nepochopil, jak agent na nádraží odlišoval týmy trojku vyluštivší od týmů do Ústí nad Orlicí svištících. A hlavně nás přemíra agentů mátla. I na nádraží jsme nejprve oblézali veškeré křoví okolo, než nás napadlo vejít dovnitř. Totéž se opakovalo i na 11. a 13. stanovišti. Nad čtvrtou šifrou jsme pocítili výhodu domácího prostředí, neboť všechny komíny jsem ukázal na mapě, aniž bychom je nutně museli nějak pečlivě vyměřovat či nedejbože hledat. A to navzdory tomu, že když jsem o asi dva týdny později byl v České Třebové za světla, zjistil jsem, že Korado žádný komín nemá. Druhé čáry od komínů se tak nějak někde protínaly, můj tip, že to má být u směrovek na žluté TZT se ukázal jako správný na první pokus. Pepa brblal, že má jít do kopce.

Šifra č. 5 (1:06-2:13). Chvilku nám to trvalo, jak jsme se na text snažili napasovat text "Capella", popř. "Allepac" či něco podobného. A protože jsem tvrdošíjně obhajoval myšlenku, že to je zpřeházený text, musel jsem si to odhalit sám. Tak jsem se ale na text podíval z větší dálky a náhle jsem zjistil, že ten text jde číst. "Tady je 'další stanoviště'!" ... "A tady vidím 'na Kozlovském kopci'" Záhy jsem rozpoznal i "rozhlednu" a najdéle nám trvalo jediné zbytečné slovo celého textu: "Spěchejte". Usoudili jsme, že první řádek je balast a nápověda se použije někde později. Trochu nás tu taky zdrželo stěhování z pohodlných klád do nepohodlného lesa, ale do závětří. Každopádně jsme asi už tady citelně začali ztrácet vedení. Druhý bod pro metodu delfskou!

Šifra č. 6 (2:40-4:16). Nikdy se Pralinkám zvlášť nemůže stát nic horšího, než že jsou postaveny před úkol, který vyžaduje něco přestřihnout, přeložit, otočit, složit, rozložit, ohnout, posunout či konat jakoukoli podobnou složitou manuální práci nebo třeba jenom pozorně přečíst. A tak jsme zažili svůj první zákys na Lampě, kterým jsme s naprostou jistotou opustili vedoucí pozice. Bohužel jsme až do konce hry nepochopili, že to nebylo definitivní. Asi bychom se v závěru hry chovali na trase jinak. A tak jsme ve změti čísel hledali pravidelnosti. A našli. Šestice písmen z jednoho konce papíru byla středově souměrně umístěna se stejnou šesticí z druhého konce papíru. A to jako jediná. Pokud se z ní vynechaly dvě střední číslice, což jsem v tu chvíli neuměl odůvodnit, ale každopádně se do ničeho smysluplného nehodily, vyšlo číslo kóty 563,9. Pepu chytila spánková krize. Abychom zamezili jejímu nakažlivému šíření, tak Míša s Ondrou vyrazili na kótu 563,9. Ostatní jsme do papíru ještě chvíli čuměli jako kreténi. Ostatní týmy odcházely a odcházely a my jsme seděli a čuměli. Jeden tým pak přeci jenom ještě přišel. Pravděpodobně to byly Ospalé sovy. Sedl si tak blízko, že neuslyšet slovo "origami", které vyřkl, jen se na šifru podíval, prostě nešlo. A tak jsme se poprvé pořádně podívali do příručky, postavili si parníček, definitivně si potvrdili, že naše myšlenky byly správné. V tu chvíli svítalo. Vyrazili jsme za zbytkem týmu, který měl ale po cestě jakýsi problém s orientací, a tak jsme došli na Šklíbandu v podstatě současně. Třetí bod pro metodu delfskou!

Šifra č. 7 (4:40-6:57). Za svítání jsme zhasli lampu, dali si pralinky zvlášť, vyfotili se s nimi a dříve, než jsme tu stihli cokoli vymyslet, opustilo nás sličnějších 40 % týmu směrem Česká Třebová - nádraží. V tu chvíli to s námi vypadalo hodně špatně. Demoralizace byla obrovská, v našem zderivovaném týmu sice Pepu spánková krize opustila, ale pro změnu chytila mne. Absolutně mi to nemyslelo. Velkou část luštění této šifry jsem proklimbal a prospal, zbývajících 40 % týmu rozkresloval jakousi tabulku obludných rozměrů až po neskutečné době prohlásil, že když se tohle ještě takhle poupraví, vychází kóta 520,9. Probral jsem se a nechal si to vysvětlit. Pepa s Ondrou celou dobu pracovali s jedničkami a nulami systémem: Ze dvou nul vznikne nula, ze dvou jedniček vznikne jednička, z křížení obou může vzniknout obojí. Tady se projevilo nepozorné čtení. Kdybychom si pořádně přečetli, že uvedení lidé jsou "lidé profesorovy generace", nesnažili bychom se asi dělat takové zhovadilosti jako napasovat těch osm sad vlastností na všechny lidi, o nichž se píše. Určitě bychom se dobrali ke správnému řešení. Ostatně když jsem z Pepy po čase vymámil zadání (to už jsem věděl, že to byli "lidé profesorovy generace"), měl jsem řešení odhaleno za čtvrt hodiny. Pepa s Ondrou se mi snažili vysvětlit, jak to všechno sedí, a když se mi to i po jejich delší snaze zdálo nemocné, uznal jsem, že nebudu remcat, protože oni mají sice asi nesmysl, ale já nemám alternativu. Bylo lepší tomu věřit. V tuto chvíli jsme měli pocit, že před námi musí být už neskutečné množství týmů a že jde už jen o to, abychom nezažili nějaký absolutní propadák jako vloni. Byl to zbytečný pesimismus. Pár týmům jsme potom sice ještě ukázali záda, leč mnoho jich nebylo. Pravděpodobně bylo hodně takových, kteří přešli na trasu B. Podle následných sdělení organizátorů na nás měl v tuto chvíli Albert Stallone náskok 4 hodiny. Doteď nechápu, jak jsme to mohli stáhnout. Celý zbytek dne jsem věřil tomu, že toto řešení půjde aspoň označit za metodu delfskou. Správný postup mi bohužel potvrdil, že to byla takřka ryzí haluz. (Za metodu delfskou považuji postup, kdy si vytipuju možná řešení a pokouším se je nějakým věrohodným způsobem ověřit, případně přijdu na správné řešení nikoli na základě principu šifry samotné, ale na základě zákonitosti z principu vyplývající - jako na šestém stanovišti. Zde byla použita pouze zákonitost, že čísla (pokud to budou čísla) budou v pořadí velké-malé-malé-velké, což je dost málo na to, aby se o našem způsobu řešení dalo říci, že to nebyla haluz.)

Šifra č. 8 (7:18-8:00). Obrovská byla naše radost, když jsme zjistili, že jsme opravdu na osmém stanovišti. Usadili jsme se na to v opuštěném kravíně, na zem dali palety, do ruky pralinky zvlášť a bylo nám hej. Opravdu nám to netrvalo třičtvrtě hodiny, než jsme vyřešili IQ test. Vyřešeno to bylo v podstatě záhy. Sice mi nedocházelo, co Ondra myslí tím, že to vychází přesně, protože se něco vyruší. S takovou pečlivostí jsem to neprohlížel, abych si všiml, že čárky jsou různě dlouhé, ale na mlýnu jsme se shodli jednomyslně. Když jsme se ale zvedali, že jdeme do Němčic, zjistil jsem, že mi chybí lampa. A tak je v tomto čase zahrnut kromě luštění i můj návrat na sedmé stanoviště pro zapomenutou lampu a zpět. Bylo pozoruhodné, že jsem ji našel úplně jinde, než kde jsme seděli. Bylo to ale koneckonců dobře. Já jsem se v ranním slunci konečně pořádně prohřál a probudil a možná i díky této nadbytečné nejméně dvacetiminutové procházce byl celý zbytek hry spanilou jízdou Pralinek zvlášť zvlášť. Čili, Alberti, moje skleróza a lpění na majetku vám to vyhrálo, kdepak dovednosti.

Šifra č. 9 (8:45-9:29). Nejprve jsme se málem utopili v náhonu a už si začali myslet, že to máme špatně, než jsme si všimli, že za mlýnem je jakési výletiště. Vlajky jsem coby geograf-odborník rozetnul bryskně a spolehlivě. Tým se nám opět zmenšil na dva členy, protože tady pro změnu chytila spánková krize Ondru. (Mimochodem bylo vidět, co udělá s týmem rozpad. Když totiž spánková krize před 3 týdny na Bedně postihla jednoho, druhého stáhl s sebou a bylo po hře. Dosti předčasně po hře. Pokud ale tady chytila spánková krize jednoho ze tří, dva byli schopni chod týmu utáhnout, než se třetí probere.) Ale co s těmi vlajkami? Když jsme nic neviděli z názvů států, přiřazovali jsme měny, prezidenty, hlavní města, atd. Přiřazovali jsme zkrátka, co se dá. Až jsme sepsali MPZ. A to znělo: CAN PL E I SK TU CRO H. Dnes už sice vím, že MPZ Turecka je TR, ale tehdy nikoli. A já víceméně z recese povídám: "Tady vychází nějaká caple. Co tady je za písmenka dál? Mapu! Hele. SKTUCROH: Třeba Suchá! Zkus z toho nějak spolehlivě vyčíst ‚kaple Suchá', zadal jsem Pepovi a dál jsem věnoval svým zcela scestným myšlenkám. Pepa ztichnul, pohroužil se do svých myšlenek a záhy říká: "Opravdu ti z toho mám vyčíst ‚kaple Suchá'?" A řešení i se správným postupem bylo na světě. Respektive Pepa přišel na čísla a já záhy na písmenka, abych nám to potvrdil. A aniž bychom to tušili, tak málo stačilo k tomu, abychom se vrátili na stříbrnou příčku. Kromě týmu Albert Stallone už teď všechny ostatní týmy zůstaly za námi, abpopu - loňské vítěze - nevýjimaje. Čtvrtý bod pro metodu delfskou!

Šifra č. 10 (10:12-10:27). Chvilku mi trvalo, než jsem na to přišel, ale poté, co jsem pochopil, že béčka zde určují právě jen notu B a noty celé jsou právě jen na výškách A a B, byl postup jasný. Suchá byla jinak blbá, protože tam bylo všude nasráno od slepic a nebylo tam, kam si sednout. Využil jsem to jenom jako krátkou přestávku v pochodu, abych si upravil výstroj. Když jsme odcházeli, potkali jsme ještě jeden tým, obcházející všechna stanoviště s rozlepenou obálkou. Jinak už jsme v této části hry nepotkávali nikoho. Minuli jsme rovněž hasičské závody, které jsem nikdy v životě pořádně neviděl. Měl jsem nutkání se tam chvilku zastavit a sledovat, tím spíše, když jsme si mysleli, že je stejně tak sedm týmů před námi, a když na nás pořadatelé volali, ať tam přestaneme šaškovat s tou lampou a s těma baťohama a jdeme k nim na pivo.

Šifra č. 11 (10:55-11:02). A opět jsme nejprve nadzvedávali každý šutr okolo benzinové pumpy ve Vlkově, než se nás pumpařce zželelo a prozradila nám, že šifry má ona. Chvilku jsme pochybovali, zda je možné, aby bylo řešení tak jednoduché, až jsme usoudili, že bude nejlepší se za ten roh jít podívat. Taky tam byl pokyn, aby se volalo organizátorům (asi aby se probudili, protože Pralinky jdou). A tak volal Ondra. Nedovolal se. Vzpomněli jsme si, že jsme tam zadávali nějaký kontaktní telefon. Ale který to byl? Že by se muselo volat z něho? A tak jsme postupně volali všichni. A pak nám postupně všem volali organizátoři nazpátek. To bylo veselé.

Šifra č. 12 (11:20-11:32). Ještě že nikdo neslyšel plnotučné výrazivo unavených Pralinek zvlášť zvlášť, když se v už značném horku ploužily od papírku k papírku. Tak nějak jsme už doufali, že bude konec, že bychom byť podle našich odhadů tak sedmí, ale přece jen mohli dojít do cíle. Nápovědu jsme samozřejmě ignorovali. (Jinak bychom na to možná nepřišli - ale my vůbec velmi rádi ignorujeme důležité informace, což nám ovšem obyčejně nebrání zdárnému postupu. Neříká se tomu náhodou metoda delfská?) Jak jsme nepočítali s dobrým umístěním, měli jsme i takové nápady, že se půjdeme vykoupat do rybníka, protože voda byla určitě chladná, kdežto venku už byl polední pařák. Nakonec jsme to neudělali. Vzal jsem si CD a okamžitě na něj začal aplikovat morseovku podle sudých a lichých číslic. Jenom už byla únava taková, že jsem se na každé desáté číslici zastavil a ptal se kolegů, jestli je sudá nebo lichá. Nějak už mi to spínalo málo.

Šifra č. 13 (11:45-12:05). Nejprve jsme se pídili, kterému z těch prostor okolo litomyšlského zámku se říká první nádvoří. Když jsme to zjistili, otravovali jsme kdekoho, kdo se tam vyskytoval, až Pepa zavolal organizátorům s prosíkem, kde že máme dotyčného hledat. Informace v průchodu (tedy ne na nádvoří) s dveřmi dokořán (takže nebyly plakáty na nich skoro vidět) jsme opravdu přehlédli. Bloumali jsme kolem zámku opravdu dlouho. Rozhodně déle než těch osudových deset minut. Ani mne v tu chvíli nenapadlo, že ta tisícovka vlastně už neplatí. Přeci jen už jsem taky rakváč. A jako místní znalci jsme neomylně zamířili na náměstí.

Šifra č. 14 (12:10-12:55). Hle! Někdo tu sedí! Měl jsem radost, že nejsme tak šíleně pozadu. Ale impulz, který to pro nás znamenalo byl spíš ten: "Je to dobrý, hra ještě neskončila a někdo v tom cíli snad ještě bude netrpělivě čekat." než ten: "Přidejme, ať ty Alberty předeženeme." Chyba. Zároveň jsem měl obrovskou neradost, že ještě není konec. A dodatečně jsem měl taky velikou radost, že náš příchod Alberty vyděsil. Horko a žízeň nás zahnaly do hospody (a únava do té nejbližší, jinak bychom dost možná šli na Kopeček, kde to dobře znám a líbí se mi tam - to by bylo v cíli pozdvižení). Předpokládal jsem, že rozhodně nemůžeme hrát o medaili, a tak jsme to brali hodně v poklidu a dali si oběd. Ondra odhalil správného skřeta a já jsem prosadil prostou substituci aplikovanou na změť písmenek, jakkoli se tam kluci snažili prosadit všelijaké nesmyslně sofistikované metody typu frekvenční analýza. Jako by už nevěděli, že nejlepší metodou je ta delfská. Chytil-li jsem se dvoupísmenných výrazů, šlo to velice rychle. Po zavržení předložky "na" jsem vyzkoušel "do" a bylo to. Pátý bod pro metodu delfskou!

A tak jsme se došourali do hospody Na kopečku s tím, že jsme prošli všemi nástrahami. Poté, co jsme si vyslechli ortel nad naším týmem, spadla nám údivem brada dolů a dokořán otevřenou hubu nám obratem ucpali pomyslnou stříbrnou medailí a nepomyslnou polévkou. Albert Stallone dorazil pouhých deset minut před námi. Děkujeme za všechny gratulace a hostujícím členům za vydatnou pomoc. Z Lampy jsme se vrátili domů s krásným tričkem. Ptali se nás tam, kde jsme nechali děvčata. Po pravdě jsme prozradili, že odjela pryč a nevymýšleli si nic takového, jako že jsme je v zájmu úspěchu obětovali bohům či prodali do otroctví. Pro ně ale trička nezbyla. Naše radost byla obrovská. Slavili jsme tam celé odpoledne, seznamovali se s dalšími lidmi, nějaká moudra rozdali a nějaká si vyslechli.

Spolu s organizátory Lampy jsme tam z titulu organizátorů Svíček uspořádali jaltskou konferenci, rozdělili jsme si sféry vlivu a natáhli napříč Pardubickým krajem železnou oponu. V cíli přítomné týmy jsme pozvali na srpen do Poličky.

No a na závěr poučení, která pro nás z letošní Lampy plynou: Když jsem o nich začal hovořit, Pepa na mne začal metat blesky s tím, že běhat nebude. To jsem tím snad ani nemyslel. Jenom si říkám, že bychom prostě jenom měli nějak zohledňovat čas. Neloudat se, kde je to evidentně efektivní, se rozdělit, atd. Rovněž bychom se neměli podceňovat. To bylo koneckonců poučení už z Bedny, kterou jsme nesmyslně ukončili z čelních pozic, aniž bychom věděli, jak dobře na tom jsme. Měli bychom vždy předpokládat, že jsme v první desítce, ne-li první (ale to bychom asi věděli s jistotou), a že se potřebujeme v ní udržet. Již čtvrtou hru v řadě jsme ve všech pro nás závěrečných fázích hry totiž v té první desítce skutečně byli (Tmou 2004, Osud, Bedna, Lampa 2005).

Nadhodil jsem i myšlenku, že teď bychom si mohli již vytknout jako cíl někde zvítězit. Uznal jsem ale sám, že je to asi pořád ještě cíl dosti smělý, i když deset minut je deset minut. A tak to poslední, co z našeho úspěchu na Lampě plyne, je toto: Náš úspěch nás zastihl v náhradním složení. Měli bychom ho minimálně zopakovat ve složení standardním, tedy nikoli jako Pralinky zvlášť zvlášť či jakýkoli podobný separát a konglomerát, ale jako normální regulérní značkové a pracně vybudované Pralinky zvlášť. Protože Ondra má svůj tým, Míša už taky startovala s vlastním jako Casudost, Hanka se může přidat, ale rozhodně si myslím, že i Alča, Petr a případně i Martin, pokud s námi vydrží, si zaslouží nějaké to tričko.

Sepsal Síba

Lampě sláva a Pralinky, jedééééém!