Osud 2005

Na jaře 2005 jsme se jako Pralinky zvlášť byli termínově schopni shodnout na jediném společném startu na šifrovačkách. Byl jím zlínský Osud 2005. A tak jsme si vzali ruchadlo a vydali se orat pole neorané. Sestava: Alča, Petr, Pepa, já a konečně také Martin, který nás ponechal ve čtyřech na Tmou 2004 kvůli zranění.

Měl jsem z Osudu upřímně řečeno celkem strach. Respektive ani ne z Osudu jako takového, jako především ze Zlína. Zlín je město, které by Pepa, Martin a Petr uměli najít na mapě, Alča v okolních lesích poměrně nedávno běhala orienťák, ale ve městě samém v podstatě nebyla a já jsem Zlín velmi zběžně navštívil ve svých pěti letech, tedy v době, kdy měl být ještě čtyři roky Gottwaldovem. Naše dosavadní starty byly vždy v Praze, v Brně nebo ve východočeském terénu, tedy v prostředí, ve kterém se alespoň část týmu pohybuje jako ryba ve vodě. Zlín byl pro nás něčím zcela neznámým, tak trochu tajemným a bál jsem se trochu, že to pro nás bude příliš velký handicap. Z tuzemských velkoměst bychom na tom byli hůře než ve Zlíně už asi jedině v Karlových Varech a Karviné.

V poslední době se nám úspěšně dařilo vcházet v obecné povědomí ostatních týmů. Protože si lidé vesměs pochvalují, mohou-li se s nepřítelem snadno seznámit, vzali jsme si na Osud startovní čísla s názvem týmu, abychom se nemuseli stále představovat a aby si nás každý pamatoval (1, 2, 3, 4, 5).

Do Zlína jsme celkem s předstihem přijeli s Pepou. Petr záhy dorazil z Brna. Udělali jsme si krátkou prohlídku Zlína, koupili si chleba a plán města, který jinde nebyl k sehnání. Sehnat ho ve Zlíně taky nebylo právě jednoduché. Ve všech knihkupectvích nám říkali, že právě doprodali poslední a občas se ptali, jestli taky jdeme na Osud. Přišlo mi, že celý Zlín ví, o co jde.

Alča s Martinem měli přijet z Hradce Králové až později. My jsme si sedli do zámeckého parku a naladili rádio. Čekali jsme bůhvíco z toho nebudeme muset pochopit a ono nás to poslalo prostě na stadion. Tam jsme si v rychlosti vyřešili úlohu s autíčky a prchli do příslušné ulice.

Celkem nás překvapilo, že tam nikdo nebyl. Byli jsme pěšky evidentně rychlejší než ti, kteří čekali na nějaký spoj. Uviděl jsem takovou tu vybarvovací tabulku a zaklel jsem. Tyhle úlohy nemám rád. A protože jsem čekal, že nám to bude trvat dlouho, navrhl jsem luštění v hospodě, před níž inkriminované auto stálo. Nápad to byl hloupý, ale přijatý. Nějak jsem ignoroval skutečnost, že ta tabulka je velice malá. Měli jsme to vyluštěné dříve, než nám přinesli první pivo. Tím jsme se trochu zdrželi, ale alespoň nám jako naprostým zlínoneznalcům někdo v hospodě prozradil, kde jsou trhy Pod kaštany, protože to není v mapě.

Šli jsme po třídě Tomáše Bati, což je jedinečný zlínský fenomén. Zrovna jsem si říkal, jaká by to byla legrace, kdyby nám v tuhle chvíli zavolali Alča nebo Martin a zeptali se, kde jsme, a my bychom jim odpověděli, že na třídě Tomáše Bati (pro nezasvěcené - to je ta asi 12 kilometrů dlouhá ulice, co začíná úplně na západě Zlína a končí úplně na východě). Jen, co jsem to dopověděl, zazvonil mi telefon. Volala Alča, ale nezeptala se, kde jsme, ale nahlásila nám, že právě zastavili na prvním nádraží, jež má v názvu Zlín, a kde že mají vystoupit. Oznámili jsme jim, že Zlín střed, a pomalu kráčeli dál k mluvící tabuli.

Stiskli jsme si číslo 83, aby nám to zahlásilo, že máme jít na hrad Malenovice, což je první čtvrť, kterou vlak od Otrokovic projíždí. Ihned jsem si vzpomněl na Alču a Martina a bryskně jim zavolal, kde jsou. Právě stáli na nádraží Zlín-Malenovice. Super, pomyslel jsem si, aspoň k něčemu ten náš rozdělený tým bude dobrý, pomyslel jsem si. Nakázal jsem jim, aby okamžitě a střelhbitě opustili vlak a svištěli na hrad, abychom tam byli první. Oni na poslední chvíli vyskočili z vlaku připraveného na odjezd, ale místo aby šli vyzvednout třetí šifru, začali shánět lítačku na MHD, potom zabloudili, takže jsme nakonec my trolejbusem přes celý Zlín dorazili na malenovický hrad dříve než oni. Nutno podotknout, že cestování trolejbusem po Zlíně mne velmi mile překvapilo. Trolejbusy tam totiž jezdí neuvěřitelně často, vůbec se na ně nečeká, takže se je ani v době konání Osudu celkem nedaří přeplnit. Nesrovnatelně horší je to s autobusy, které naopak jezdí tak málo, že všude, kam nejede nic jiného, jsme museli jít pěšky. Takže nečekaný náskok zbytku týmu nakonec nebyl k ničemu. Cestou od zastávky trolejbusu nás pobavil místní čerstvý otec, který zval celou čtvrť na oslavu a to velmi svérázným slovníkem, za nějž by se nemusel stydět ani tvůrčí tým Tele Tele.

Na třetí šifře jsem úspěšně předvedl své potíže s prstovými počty. Byl jsem neustále opravován, takže jsem byl nakonec od šifry nenápadně odstaven a do jejího řešení jsem se zapojil teprve ve chvíli, kdy jsem uhodl výsledek.

V Loukách jsme si přečetli zadání, podívali jsme se do mapy a vyrazili jsme k soutoku (druhá varianta byla u mostu na ulici, co jezdí trolejbusy) a celou dobu jsem v duchu přemýšlel, proč se ti dva blbouni nescházejí někde blíž, když to oba mají do Zlína tak daleko, proč k čertu chodí pořád podél potoka, když přes kopec by to měli blíž, a proč se krucihiml něčím nesvezou a vláčejí se takový šílený flák cesty pěšky.

Zhruba na čtvrtém stanovišti se k nám navíc poprvé začal někdo hlásit. Tím byl Osud charakteristický. Někdo nás neustále zdravil, hlásil se k nám jako ke svým starým známým. Občas jsme věděli, s kým máme tu čest, občas jsme opravdu nebyli s to dotyčné osoby zařadit. Aspoň, že po nás nikdo nechtěl podpis do památníčku.

Vyzvedli jsme si fotečku a díky tomu, že jsme předtím s Pepou a Petrem absolvovali letmou prohlídku Zlína, okamžitě jsme věděli, kam jít. Ale co tam? Proto jsme se nejprve rozdělili a na náměstí Míru jsme jeli jenom já a Pepa, co kdyby z té divné fotky s mrtvolou ostatní vykoumali něco inteligentnějšího.

Já s Pepou jsme nic inteligentního nevymysleli. Na náměstí byla obkreslená mrtvola, která už byla pryč. V koši nic nebylo a lidí si prostě zásadně nevšímáme (jako na Tmou 2003). Proč jen opakujeme stále tytéž chyby? Pepa šel zkoumat železářství v Soudní ulici a já jsem zkoumal svačinu. Hra měla totiž hrozný spád, jeli jsme jako namydlení a tady byla konečně příležitost aspoň trochu něco polknout. Na dlouhou dobu byla opět poslední.

Brzy za námi dorazil zbytek našeho týmu. Pátrali jsme po okolí po nějakých stopách, hledali nějaké záchytné body v mapě a připadalo nám, že to celé trvá strašně dlouho. Ve skutečnosti jsme tam byli asi hodinu. Brzy totiž začalo být jasné, že se musíme soustředit na skutečně bezprostřední okolí kašny. Odtamtud si totiž, jak jsme po chvíli zjistili, co chvíli někdo odnášel papírek. Až na to přišla Alča, která normálně sledovala konkurenci. Že prý to asi berou od toho houmlesáka, což se jí ale nezdá, protože nechápe, proč. Když jsem ani na její několikátý pokus mi houmlesáka ukázat nepochopil, koho tím myslí, zeptal jsem se jenom: "Má holínky?" Měl je. Alča šla pro šifru a teprve tehdy jsem konečně pochopil, koho tím pojmem označují. Vypadal jako já.

Na šesté šifře jsme se velice záhy rozdělili. Pepa, Alča a Martin se procházeli po Svitu, zatímco Petr a já jsme seděli na autobusovém nádraží a stráášně dlouho na ně čekali. Sem tam jsme si povídali s dalšími týmy a nejsrandovnější okamžiky nastávaly ve chvíli, kdy nás, protože jsme měli startovní čísla s názvem týmu Pralinky zvlášť, zastavovali členové jiných týmu a pečlivě si opisovali všechny údaje na číslech obsažené.

Po nějakém čase jsme pokračovali trolejbusem na Jižní Svahy. Mělo se sice nastupovat jen předními dveřmi, ale pro samé týmy se to nějak nepodařilo realizovat. Do kostela jsme dorazili padesátí druzí s dvouhodinovým odstupem na vedoucí Ministerstvo pro administrativní záležitosti. Byl to celkem skluz, zaviněný pravděpodobně zastávkou v hospodě na dvojce a hodinou, než jsme našli bezdomovce.

V kostele jsme dostali celkem jednoduchou šifru a nějaké haraburdí, kterého jsem se celou dobu obával. Založili jsme haraburdí do batohů a doufal jsem, že ho nebudeme muset použít. Z důvodu tepla a tušené poslední možnosti občerstvení jsme zalezli do hospody i zde. Bylo to na Osudu skutečně naposledy. Rozkreslili jsme si pláště Rubikovy kostky a začali jsme je postupně vyplňovat. Teprve po chvíli jsme si všimli, že se jednotlivé kroky vyruší, zmačkali jsme to a zahodili. Zredukovali jsme počet kroků na pět. Pak jsme zopakovali postup a po chvíli dumání nad tím, proč to řešení nedává smysl, jsme odhalili poslední scházející zákonitost, že v okamžiku otáčení krajní stěnou mimo jiné rotuje její čelo kolem svého středu. Třetí pokus už byl pochopitelně správně. Jakkoli se i v souvislosti s lamentováním některých jiných týmů nad složitostí sedmičky může zdát, že to trvalo dlouho, zvládlo se to za jediné pivo.

Zavedl jsem Pralinky zvlášť napříč sídlištěm podle mapy na osmé stanoviště a začaly problémy. Hned se projevilo, že jsme v Karpatech. A Pepa, který byl navíc po nemoci, bolela ho noha a tak vůbec, byl už z tohoto nějaký odrovnaný. A to ještě netušil, co ho čeká dál.

Kdosi vyzvedl osmou šifru a schovali jsme se s ní za roh. Fuj, to byl smrad. Vyzkoušeli jsme kdeco, co s tím nesmyslem zkoušely dělat i jiné týmy. Zkoušeli jsme to ale rychle, takže nás to příliš nezdrželo. Strkali jsme do toho diodu, nahřívali jsme to nad svíčkou, já jsem do toho zkusil kousnout, jestli to náhodou není žvýkačka nebo prostě něco, co by se dalo sníst, neboť podobně jedovatě páchne kdejaký bonbon a limonáda. Pravda, netuším, co bychom si se snědeným smrdutým hnusem počali potom. A pak jsem zvolil svou oblíbenou metodu delfskou. Vytáhl jsem mapu a díval se, co je v okolí. Našel jsem ovocné ulice. Moc jsem nevěřil tomu, že by se dalo jedovatý puch ztotožnit s nějakou reálně existující rostlinou. Nicméně nadhodil jsem tuto možnost. Alča prohodila s naprostou samozřejmostí: "No jasně, to jsou přece jahody." A řešení bylo na světě. Chvilku mne o tom sice musela přesvědčovat, ale když mi připomněla Šumavské jahůdky, odporné chemické jedovaté bonbony našeho dětství, uznal jsem, že má pravdu. Ale taky je pravda, že kdyby se ty bonbony jmenovaly Krušnohorské višně, asi bych se nad tím nepozastavoval. (V době, kdy tuto reportáž píšu, máme zahradu plnou jahod. Jahody voní.)

Pod každou Lampou mladcovského Šmoulova seděl tým. Vypadalo to jako nějaké moderní umění. Jedna byla volná, tu jsme obsadili my. Bylo zjevné, že teď už půjdeme do lesů. Začal jsem měnit výstroj a zažehl jsem petrolejku. Ostatní mezitím luštili. Po chvíli jsem se k nim přidal. Když bylo všechno vyškrtané a nic nezbylo, zkusili jsme nejdříve přečíst to, co je vyškrtáno vícekrát (proč jen to LEGO překrývá EGO?), a když nic nevyšlo, zbyla jen jedna možná interpretace této skutečnosti. Ta správná. Trochu k ní dopomohlo i to, že ve slovech k vyškrtání nechyběla ze všech asi dvou začínajících na dlouhou samohlásku, které čeština má, ani "árie" ani "Írán". Devátá šifra se mi moc líbila a skoro vůbec jsme se na ní nezdrželi. Trochu mne proto překvapilo, že byla natolik ničivá.

Prošli jsme ze Šmoulova kousek lesem a vyšli jsme u hřbitova. Bylo tam mnoho jiných týmů, jak jsme později pochopili takových, kteří se tam snažili vyhaluzit deváté stanoviště poté, co dle mého názoru zcela správně neztotožnili ten smrad s jahodami.

Na Přední vrch jsme se vyškrábali s jazykem na vestě a Pepa klel. Hlavně, když jsme měli jít ještě hledat králíčka. Králíček nebyl moc k nalezení a trvalo nám dlouho, než jsme ho našli. Vzhledem k tomu, že jsme se za tímto účelem rozprchli do všech světových stran, našli šifru dva lidé současně a dost dlouho nám trvalo, než jsme svolali tým zpět na vrcholek, kde jsme měli hlavní ležení. Já jsem tam dorazil jako poslední, Alča už se na mne usmívala s tím, ať se na to podívám, jestli to náhodou odněkud neznám. My se totiž mezi sebou takovýmito úlohami bavíme běžně. Znali jsme tutéž modifikovanou úlohu s jinými čísly, takže jsme zívli, dali si pralinky zvlášť a hbitě odhalili čísla, která odpovídají tomuto zadání. Když už jsme se zvedali, ještě jsem nadhodil možnost, že by součástí řešení mohla být jednička, byl jsem ale zahnán s tím, že dvě řešení to přece mít nemůže. Mohlo. Ale to naše bylo naštěstí správně.

Rychlé řešení desáté šifry nás sice potěšilo, pohled do mapy, kam že nás to posílá, už nikoli. Vzali jsme to přímo, v jednom okamžiku došlo i na Alčiny orienťácké mapy. To byla "cesta"! Kus jsme šli dnem strže, kus zase neuvěřitelným bahnem a celou dobu buď strašně z kopce nebo strašně do kopce. V cíli nám organizátoři sice tvrdili, že za strž a bahno nemohou, že to příroda. Na náš argument, že už mnoho dní nepršelo, sice odvětili, že ve Zlíně ve středu lilo jako z konve, my jim to však samozřejmě nevěříme, protože je nám jasné, že těsně před startem Osudu do lesa jeli s několika cisternami vody, aby pokropili veškeré cesty a vytvořili na nich bahno, a taky s buldozerem, aby tam vyhloubili tu strž.

Když jsem spatřil zadání jedenáctky, řekl jsem fujtajbl a vůbec jsem se nevěnoval sestavování. Toho se chopil Martin, Petr a Alča a já s Pepou jsme víceméně hráli na spinkáčky. A to se hodilo. Jedenáctka nebyl úkol pro celý tým. Udělali jsme chybu, že jsme dle návodu zakapali kontakty voskem. Ne, že by to nefungovalo. Sice to trvalo, ale nakonec se ozvalo: "Další kontrola je...". A pak už se aparátek odmlčel natrvalo. Proč jen ten záchvěv fungování nepřišelo o 5 sekund později? A pak jsme dvě hodiny zkoušeli a zkoušeli a čekali a bylo jasné, že s těmi voskem zasviněnými kontakty už asi nic nezmůžeme. Napsali jsme si záchrannou SMS o náhradní součástky, podívali jsme se do mapy, kde to je, a usoudili jsme, že to přece jen ještě zkusíme. V tu chvíli už tam bylo nakupeno celkem dost týmů. Pak se jeden příslušník cizího týmu zvedl, drze podlezl pásku a přistoupil až úplně ke sklenici. Prohodil pár neuvěřitelně sprostých slov a jeho tým opustil stanoviště. Ke sklenici se nahrnuly spousty dalších týmů, Pralinky zvlášť nevyjímaje. Jenže nikdo nebyl tak pečlivý, aby zakapával kontakty voskem, takže odsud postupně všichni ostatní odcházeli, kdežto Pralinky zvlášť zůstávaly. Když už to vypadalo, že už tam co nevidět zůstaneme sami, vyžebrali jsme si funkční součástky od hodného nepřátelského týmu, který už taky odcházel a zjevně neměl v úmyslu si ten aparátek schovávat. Pak už to byla otázka okamžiku. Tímto onomu nepříteli děkujeme, a protože nevíme, o koho se jednalo, vyzýváme jej, aby se při nejbližší příležitosti přihlásil, a my mu dáme kousnout pralinek zvlášť.

Cestu na dvanáctku jsme zvolili vtipnými zkratkami, takže jsme tam dorazili dříve než většina týmu onoho masového exodu od jedenáctky. Zvolili jsme si první puntík, abychom se podívali, co na něm je. Když jsme to uviděli, rozdělili jsme se na tři skupiny. Pepovi bylo milosrdně dovoleno sedět a hlídat batohy, důmyslně jsme roztrhli zadání na dvě poloviny, což nám dodnes připadá efektivnější metoda než zde rovněž použité překreslování pomocí kopíráku. Alča a Martin obešli severní polovinu, Petr a já jižní.

Když jsme se znovu sešli u Pepy, bylo už takové světlo, že jsem se místo luštění šifry raději věnoval zhasínání lucerny, úpravě výstroje a při té příležitosti svačině. Kdybychom se pohybovali jen o něco pomaleji, už bychom stromečky v lese obíhali za světla. Nakonec jsem zbytek týmu dostrkal ke správnému řešení já. Pořád jsem prudil, že není náhoda, jak pravidelně jsou ty body rozmístěny, až někdo zkusil vykreslovat čáru. A tak jsme pokračovali dále z kopce.

Jedna věc začínala být pozoruhodná během našeho přesunu na třináctku. Nikde nikdo nebyl. (Není divu. Na třináctku jsme totiž dorazili jako šestí a třičtvrtě hodiny po nás stále nikdo.) Celou cestu jsme nikoho nepotkali a ani na místě samém nebylo nikoho vidět, nepočítám-li rybáře, který evidentně nepatřil do hry. Že bychom si vedli tak dobře? Tušili jsme, že úplně špatně na tom asi nejsme, ale přece jen jsme na jedenáctce strávili asi dvě a půl hodiny a leckdo jiný ne.

Odeslali jsme SMS a přišla nám šifra. Vydali jsme se s ní za roh, kde jsme sedli na sokl jakési budovy, a tam jsme také uviděli, že tu úplně sami nejsme. Vyřešení této šifry bylo obrovsky rychlé. Docela jsme si začínali fandit. Je ovšem otázka, do jaké míry to byla opravdu naše zásluha. Já jsem si vzal papír, Alča telefon a diktovala mi zadání. Pepa mně kontroloval, zda tam nedělám chybu. Škoda, že mu to nevydrželo ještě o dvě stanoviště dál. Papír, na nějž jsem přepisoval znaky, pojal do jednoho řádku asi 34-35 znaků. Jelikož perioda byla 17, nemohli jsme snad mít více štěstí. Opakující se shluky jsme měli tak krásně pod sebou, že nás to dříve či později napadnout snad muselo. Napadlo nás to spíše dříve než později a ani jsme nestihli dožvýkat Alčiny výborné sušené banány. Dosti nás také potěšilo, že až na jednu výjimku všem týmům, které tu byly rozesazeny mezi stromečky ukazujeme záda. A byla mezi nimi i La kukarača.

Nevěřil jsem, že nás opravdu poženou až do bahnitého pole a hnali. Luštit čtrnáctku jsme nicméně odešli mezi domy. Chvíli do toho zadání čumím a co nevidím: "Tady je Ceplecha!" Zbytek týmu se na mne podíval nechápavě a tvrdili mi, že Ceplecha nic není. Já jsem jim opáčil, že Ceplecha je takový ten kreslíř, který ještě do hluboce komunistického Dikobrazu maloval ty pejsky. Pořád do mých myšlenek někdo rýpal a tvrdil, že toho nikdo nezná. Já jsem se přesto nedal a začal jsem hledat Ceplechovu ulici. Tu jsem sice nenašel, ale někdo (myslím, že Petr) v tu chvíli zahlásil: "Tady je kaple!" Objevil ji stejným způsobem, jako já Ceplechu. Objevit výrazy "Štípa" a "jižně" už byla rutina.

Tady jsme se naštěstí jen jednou jedinkrát setkali s nevýhodou našeho absolutního zlínoneznalství. Nenajdete na mapě pravděpodobně nic šílenějšího, než zlínské čtvrti Kostelec (kde jsme byli) a Štípa (kam jsme měli jít). Podíváte-li se na mapu, zjistíte, že jsou postaveny do tvaru dvou rovnostranných trojúhelníků se společnou jednou stranou a s ocáskem na východě. Jenže obě dvě dohromady. Poznat z toho, co je ještě Kostelec a co je už Štípa, nejde. Kaple připadaly v úvahu dvě. Jedna severnější a jedna jižnější. Ze zadání nebylo jasné, jestli výraz "jižně" značí polohu správné kaple nebo polohu stanoviště vzhledem ke kapli. Navíc u jižnější kaple byl navíc jediný kostel v obou čtvrtích a zdálo se být logické, že když se jedna z nich jmenuje Kostelec, kostel bude v ní. A tak jsme nakonec jako první pokus zvolili tu jižnější kapli jenom proto, že k ní vedly rozumnější cesty. Kudy vede hranice mezi Zlínem-Kostelcem a Zlínem-Štípou jsme dodnes nepochopili.

Potřebovali jsme se v Kostelci dostat na humna. Ale majetnické pudy obyvatel Kostelce vedly k tomu, že veškeré cesty na humna vedoucí byly přehrazeny plotem. A tak jsme se v Kostelci trochu zdrželi. Ne sice moc, ale dost na to, aby nás to stálo jedno místo v celkovém žebříčku.

Kousek před Štípou mi volala máma, kterou právě vzbudila mimina. Ptala se, jak si vedeme. Z legrace jsem jí odpověděl, že vyhráváme, a netušil jsem, jak krutě blízko pravdy jsem. Byť jsme věděli, že si vedeme dobře, a tušili, že si vedeme tak dobře, jako ještě nikdy, skutečnost, že jsme třetí v pořadí, bychom v tu chvíli asi přece jen nikomu neuvěřili. Leč bylo to tak. Dalo se to snadno dopočítat. Na třináctku jsme dorazili jako šestí. Jeníčci tam skončili, La kukarače a Proudovým krtkům jsme tam udělali pápá. Takže jediný, kdo byl v tu chvíli před námi, byl Albert Stallone a Úvod do hrošíků. Ejhle! Támhle někdo utíká. Když někdo utíká a přitom je takhle daleko na trase, mohou to být jedině ... Proudoví krtci!

Taky že ano. Byli to Proudoví krtci. A v poslední půlminutě nás předběhli, takže ke kapli dorazili dříve. (Tedy: Proudoví krtci byli stejně rychlí jako my, ale oni kvůli tomu museli celou hru běhat, kdežto my jsme kráčeli.) Vinou toho jsme nakonec v rekonstruovaném pořadí skončili sedmí. (5 týmů došlo dále než my - La kukarača, Albert Stallone, Popocatepetl, Úvod do hrošíků a Fireflies a Proudoví krtci sice došli tam, co my, ale o půl minuty dříve) A když člověk uváží, že Fireflies vynechali deváté stanoviště... Patnáctá šifra byla totiž naše definitivní konečná.

Karty nás po pravdě trochu zmátly. Měli jsme totiž neustále nutkání rozdělovat zvlášť i jednotlivé černé a červené barvy. Zkoušeli jsme s tím dělat kde co. Pokusů bylo mnoho. Jedinou zákonitost, kterou jsme tam odhalili, byla ta, že na krajích jsou karty s vysokou hodnotou. To byl klíč k řešení. Jenom to ještě vyžadovalo rozdělit karty na černé (součet na jedné straně) a červené (na druhé). To jsme už neudělali a tak každý řádek pro nás měl dvě různá řešení podle toho, zda by karta byla černá nebo červená. Tedy použili jsme sice nikoli vlastní princip šifry, ale zákonitost z principu vyplývající. Za normálních okolností by takovýto postup musel vést k výsledku.

Jako na potvoru se v textu "Žleby rybník" vyskytují dvojice takovýchto písmen (E a R jsou pátá ve své polovině abecedy, L a Y dvanáctá). To výrazně redukuje počet znaků. Ještě dnes slyším Pepu, jak kouká na ty dvojice, jak jsem je vypsal, vesele se řehtá, povídaje: "Tady vychází nějaký ‚mleble'. Nebo ‚žleble'! No to je ale blbost!" Nebyla. Kdyby jenom byl ten nápis "Žleby" v mapě trochu větší, abychom si ho mimoděk všimli! A co jsem udělal já jako autor myšlenky? Poslední písmeno bylo K nebo X. X jsem vyloučil. Předposlední bylo H nebo V. Usoudil jsem, že na VK ani HK žádný výraz končit nemůže, a prohlásil jsem, že tento postup je také špatný. Nebyl. A tak poučení pro příště: Deváté písmeno abecedy je I, nikoliv H.

Patnáctku už jsme nelouskli. Především pak proto, že jsme začali mít tendenci pořád koukat na hodinky. Jinak bychom si této školácké chyby možná i všimli. Jenže jsme byli zvyklí se vždy jít podívat na vyhlášení do cíle. Vynechali jsme ho vlastně jenom jednou na Tmou 2003, kde jsme nevěděli, kde cíl je. A vzhledem k tomu, že poslední vyhlašování bylo ohlášeno jen dvacet minut po ukončení hry, měli jsme obavy, abychom ho stihli, když nevíme, kde cíl je.

Já jsem tvrdil, že ty časy vyhlašování jsou divné a že budou určitě dělané na příjezdy autobusů někam. Alča zase tvrdila, že není možné, aby cíl byl jinde než v centru Zlína. A tak jsem začal po osmé hodině ranní obíhat autobusové zastávky, abych zjistil, kdy nám ty autobusy do centra Zlína jedou. Zjistil jsem, že nejedou skoro žádné, ale že poslední, kterým se dá do centra Zlína dojet, jede po deváté hodině. Rozhodli jsme se proto, že před devátou pošleme vzdávací SMS a kdyžtak budeme hrát dál.

Tak se i stalo. Moc by mne zajímalo, jak by to organizátoři řešili, kdybychom se nejprve vzdali a pak to nakonec stejně došli. Když jsme zjistili, že cíl je na letišti ve Štípě, zvedli jsme se z pohodlného zápraží a odešli se podívat, jak jedou autobusy na opačnou stranu. Zjistili jsme, že jeden z nich právě ujel a druhý je skutečně veden tak, aby na letiště dojel na vyhlašování v 10:20. A tak jsme se uvelebili v zastávce, že jdeme dál luštit.

Jenže v tu chvíli u nás zastavilo auto, jestli prý nevíme, kde je letiště Štípa. Povídali jsme, že víme, neboť už jsme si cestu našli v mapě, ale že jim to povíme jedině, když nás tam vezmou. A tak se pět členů Pralinek zvlášť vměstnalo do už tak celkem plného auta a frčelo se na kopec. Zaznamenali jsme tak historicky první případ, kdy si osádka automobilu stopla spolujezdce a to hned v pěti kusech. Nakonec jsme stihli vyhlašování výsledků v 8:50, byť ne úplně od začátku. Zlatí a stříbrní medailisté už byli tam. Tak dlouho jsme byli na patnáctce.

V cíli jsme se nechali vyfotit s čísly jako atrakce a Alča na nás hned prozradila, že jsme organizátoři Svíček, takže organizátoři Osudu prohlásili, že recipročně navštíví nás. Vyslechli jsme si, jak se měla patnáctka řešit. V tu chvíli jsem si vůbec neuvědomil, že jeden z postupů, který jsme vyzkoušeli, je vlastně správný. My jsme ho totiž pojali trochu jinak. Těšil jsem se domů, jak se prospím a pak si vyndám šifru číslo 15, abych si to ještě jednou vyzkoušel, jestli na to podle organizátorských rad nepřijdu. Neumím slovy vylíčit své zděšení a vztek zároveň, když vytáhnu papír se zadáním z desek a tam se na mne vesele řehtá mou vlastní rukou napsaný nápis: ZLEBYRYBNHK. Snad si ty strašné pocity s trochou fantazie představíte sami.

Dojmy z Osudu jsou nejednoznačné. Hra samotná byla výborná, možná až na její značnou fyzickou náročnost (mně by to nevadilo, ale tým to oslabuje).

Na jedné straně pro nás hra objektivně skončila suverénně nejlepším výsledkem všech dob. Za celou hru nebylo nic, co bychom neměli vyřešené od A do Z tak, jako se nám to stalo například na Tmou 2004. Ani v nejmenším jsme si nemohli říci, že jsme měli více štěstí než rozumu. Vyřešili jsme všech čtrnáct šifer (a vlastně i tu patnáctou, vždyť šifra byla vyřešena, jenom jsme to tak nějak nevěděli). Celou dobu jsme se potkávali s týmy, které jsme sami považovali za špičku, a v mnoha úsecích jsme se nedívali na záda my jim, ale oni nám. Na patnácté stanoviště, kde jsme skončili, jsme dorazili v perfektním čase čtvrtí (a to dříve než pozdější vítězové hry) v celkovém pořadí jsme byli nejhůře sedmí. Bylo jasné, že jsme ne dokončení, ale vítězství ve hře měli na dosah ruky. Zvlášť poté, co jsme viděli i šifry 16 a 17. Po hře jsme si říkali, že na takhle dobrý výsledek budeme zase hodně dlouho čekat, a připadali jsme si div ne jako vítězové. Vida, jak se člověk mýlí. Jedinečnost našeho výsledku z Osudu byla trumfnuta za necelý měsíc.

Na druhou stranu je způsob našeho konce ve hře strašně potupnou hanbou. Ale jednou jsme vyhlásili glasnosť, tak se to zveřejnit musí. Tohle byl opravdu trapas. Šifrovačky pro nás obvykle končí tak, že správné myšlenky nedotahujeme do konce. Na tom se dá zapracovat. Na Lampě 2004 to bylo horší. Tam jsme skočili s tím, že jsme sice měli správné řešení, ale odmítli jsme mu uvěřit. A to jsme se domnívali, že nic horšího už se nám nemůže stát. Stalo se. Navíc ve chvíli, kdy jsme hráli o medaili, resp. o šampus. Měli jsme sice správné řešení, ale nepřečetli jsme ho. Taková ostuda!

Doufám jen, že na základě těchto událostí nenahradíme ve známém lidovém rčení slavné "tágo". Vždyť z toho vyplývá jen jeden jednoduchý závěr. Pralinky zvlášť neumějí číst.

Sepsal Síba