Na jaře 2004 jsme si už dali velký pozor na to, abychom nepropásli registraci tak, jak se nám to podařilo předchozí podzim. A tak jsme s mnohaměsíčním předstihem sledovali, co se děje. Ukázalo se, že zájem o hru roste. Příliš mnoho jsem vyprávěl o Bedně a podobných hrách svému okolí, a tak nejen že jsme my celkem bez problémů sestavili tým, ale i můj bratr nastoupil na start Bedny se svým týmem.

My jsme se po půl roce konečně dobrali k tomu, že jsme se na počest expedičního symbolu zaregistrovali vůbec poprvé pod názvem Pralinky zvlášť. V tu chvíli byli tři členové jasní. Pepa, Alča a já. Alča záhy umluvila i svého bratra a ten zase svého kamaráda Vaška. A tak byl pětičlenný tým na světě.

Poprvé jsme se utkali s kvalifikací. Byli jsme rozstrkáni na několika místech a neustále si telefonovali. A přestože jsme jednotlivé možnosti zadávali my v poličské sekci, nakonec jsme řešení odhalili v podstatě současně. Já s Pepou jsme kontrolovali správnost řešení ve chvíli, kdy nám Alča zavolala, že už to má. Taktika naflákat tam asi šest tipů rychle a bez většího rozmyslu se ukázala jako správná. Pak už jsme se rozmýšleli jenom dvakrát.

Královéhradecká sekce stepovala na Letenské pláni dlouho dopředu. Já jsem Pepu vyzvedl v Poličce poměrně pozdě a ještě jsme měli po cestě několik zastávek. Na Letnou jsme tak dorazili málem pozdě. Letmo jsme se pozdravili s bratrem a už nám mávala Alča. Seznámili jsme se se zbytkem týmu, dívali jsme se, jak někdo nafukuje balónky a čekali, kdy už to začne, když jsme přijeli tak pozdě.

Poté, co odbila hodina plánovaného startu, se náhle (a dodnes si myslím, že na ničí pokyn) tisícihlavý dav pohnul směrem k balónkům a začal si je obkreslovat. Udělali jsme to rovněž. Pečlivě jsme si opsali, jak jsou balónky za sebou, a rozbalili jsme si deku, abychom se podívali, co s tím. Text "moaortem" se nám poněkud nepozdával, tak jsme to zkusili přečíst v opačném pořadí. Mezitím se nám Camposáci řehtali, že už to mají. Chvilku jsme dumali nad tím, která stanice metra na trase A má něco společného s písmeny OM, až Alča odhalila, že písmenko A v morseovce tak nějak není symetrické a šlo s k metronomu.

Hledání na sloupech veřejného osvětlení bylo celkem jednoduché. Měli jsme nevýhodu, protože tak jako v mnoha jiných případech jsme se i tentokrát nebyli příliš ochotni se dělit. Co kdybychom se v Praze ztratili, že? A tak jsme po Letné chodili hromadně. Mělo to i své výhody. Ve chvíli, kdy jsem asi z dvou třetin údajů jako prahoznalec odhalil řešení, nemusel jsem složitě hledat, kde je zbytek týmu. Bylo 18:07. Odešli jsme rovnou k Písecké bráně.

V parčíku jsme chvíli hledali místo, které by bylo jednak neobsazené jiným týmem a jednak neposrané od ptáků. Nakonec jsme ho našli. Kolem bylo mnoho jiných týmů. Alča se ukázala být správnou studentkou matematiky z Brna, takže jsme ve chvíli, kdy jsme se usadili, rázem o polovině okolo sedících věděli, kdo jsou zač.

Druhá šifra nám netrvala dlouho. Nějakou chvíli jsme se sice pokoušeli něco počítat, (jakýsi cizí tým se nám tam dokonce hihňal, že vytahujeme kalkulačku, aby ji vzápětí vytáhl také), pak jsem ale rozpoznal znaky morseovky mezi čísly, nezarazil jsem se u shluku TH (tak jako na nešťastném Osudu 2005 u shluku HK) a řešení bylo na světě. Vyřešeno v 18:45. Pouze jsme nějak zapomněli, jak se v morseovce zapisují čísla, takže jsme pak na místě samém koukali po čísle 83 místo 27, ale to správné se nedalo nenajít.

Hupsli jsme do dvaadvacítky a nechali se svézt na Malou Stranu. Vyzvedli jsme šifru a aniž bychom se pokoušeli něco rozkreslovat, natáhli jsme ruku s papírem před sebe a kolektivně jsme z něj řešení vykoukali. Museli jsme tam na těch Zámeckých schodech vypadat jako kněžna Libuše, když viděla město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká. Odcházeli jsme ze Zámeckých schodů v 19:08, tedy pouhých 23 minut poté, co jsme odešli od Písecké brány.

Zamířili jsme na Kampu. Nějak jsme snad měli špatně to číslo, tak jsme to tam chvilku hledali, ale ne dlouho. Ani jsme se do toho nestihli moc dlouho dívat, když Pepa zahlásil, že už to má. Na této Bedně byl vůbec Pepa velice užitečný člen. A tak jsme zase sbalili sotva rozbalené ležení a zamířili do Kinského zahrady. Vzali jsme si šifru a uviděli jsme nakreslený symbol nůžek. Bude-li se něco stříhat, nemůžeme zůstat venku na tom hrozném větru. Nezbývá, než se jít uchýlit luštit někam do hospody.

A tak jsme téměř záhy opustili park a Pepa okomentoval možné pocity týmu, který totéž luštil ve větru pod stromem na okraji parku, že jsou určitě zelení závistí, že už to máme. Byly to Prahory a později se proti tomuto tvrzení důsledně ohradily.

Jenže my jsme neodcházeli s tím, že už to máme. My jsme odcházeli do závětří. A v závětří jsme vydrželi neuvěřitelné tři a tři čtvrtě hodiny. Takový problém pro nás pátá šifra představovala. Ještě jsme zkušebně zavolali Camposu, aby nás ujistili, že ještě nemají dvojku. Nakonec z pětky odcházeli dříve než my. Začali jsme skládat. Jenže nejdřív jsme se snažili skládat řadu. To pochopitelně nevedlo k výsledku. Možných návazností bylo příliš mnoho. Fascinovalo mne, jak zajímavě je to vymyšleno, jenže jsme pořád nějak nebyli s to vytáhnout z toho nějakou tajenku.

Moje tvrzení, že určitě není možné, aby to někdo vymyslel tak, aby se to dalo sestavit do plochy, nezabránilo tomu, abychom to vyzkoušeli. Bylo to správně, leč marně. Opět jedna věc se kterou jsme nepočítali bylo to, že by to mohlo být ještě navíc zacyklené. A tak nám tam pořád přečnívalo něco, co vlastně patřilo naproti. Tak jsme vyzkoušeli všechny možné souvislosti, které nás napadaly, až jsme správnou myšlenku opustili zcela. Začali jsme být lehce nervózní. Ve stejné hospodě, kde jsme seděli my, se průběžně vyskytovaly i jiné týmy. Všichni přicházeli, odcházeli, jen my jsme stále zůstávali.

Všechny další myšlenky nás odváděly jen dále a dále od správného řešení. To správné jsme prostě jenom nedotáhli do zdárného konce. Navíc se nám tam pořád vnucovaly zcela nesmyslné souvislosti typu FORD-RUČNÍK. A tak jsme vymýšleli čím dál šílenější věci. Asi ta nejšílenější, na kterou také došlo, bylo sestavování v prostoru. Alču napadlo, že by se z toho mohly poskládat čtyřstěny a ty poskládat podle souvislostí k sobě. I tuhle zvrhlost jsme zkoušeli, teprve po chvíli, kdy to opravdu nešlo, nám došlo, že to nejsou pláště čtyřstěnu.

A tak našemu dalšímu postupu dopomohla náhoda. Celou dobu jsme ty čtverečky měli nějak rozestavěné na stole a nějak je přemísťovali. Okolo jednácté (podotýkám, že jsme přišli ještě za světla) nás ovšem vyhodili z hospody. Byť jsme se pokoušeli to srovnat tak, abychom to opět složili stejným způsobem, nepodařilo se nám to už. Přesunuli jsme se jenom o pár metrů na podlahu vestibulu Švandova divadla. A tam jsme to začali skládat znovu. A náhle to šlo. Všechny ty souvislosti, které jsme do té doby vyhodnocovali jako nesmyslné, najednou začaly dávat smysl. I Pepa si vzpomněl, že vlastně FORD-RUČNÍK, NAVÁŽKA-KAROTKA i ČERV-KOŘENÍ dává smysl. Znal je všechny. Jenom předtím v době, kdy jsme nad nimi nevěřícně kroutili hlavou, kroutil solidárně taky. A tak jedinou neodhalenou souvislostí zůstal RON-KRYSA. Tajenka byla na světě ve strašlivých 23:16 po třech hodinách a devětačtyřiceti minutách práce. A přitom to bylo celkem jednoduché a hlavně hrozně hezké. Jedno pozitivum to ale přece jen mělo. Bylo po dešti.

Nasedli jsme na autobus 176 a odjeli na Jiráskovo náměstí. Campos byl v hospodě v Mánesu, na nás zbylo jenom schodiště. Bylo to ale aspoň pod střechou. Spustil se totiž ještě větší déšť. A tak ani tolik nevadilo, že jsme zde zažili další zákys. Trval "pouhé" dvě hodiny, ale časově se nádherně kryl s tím největším lijákem.

Nekonečný a zatím neodstranitelný problém Pralinek zvlášť se opět projevil v plné síle. Noviny se nám prostě daří systematicky ignorovat. Než hra začne, nemá většinou nikdo čas si je číst, když se hra zdárně rozeběhne, nemá většinou nikdo k témuž chuť, protože se nám daří i bez nich. Je to špatně, ano, všichni to víme, stejně tutéž chybu ale děláme stále dokola až do dnešních dob. Jistě, že jsem si všiml těch podivných slov o plese šachistů. Jak tam kdeco začíná na e, f, g, to přece v normálních textech není. Jenže kdo by si na šesté šifře vzpomněl, že jsme na začátku dostali nějaké noviny. Vždyť už je to tak dávno.

Campos už Mánes dávno opustil. Aniž bychom ho o to prosili, z nitra hospody o něco později vyšel člověk, který tvrdil, že tu šifru vymyslel a nás navedl správným směrem. Každopádně to poté už Alča sestavila tak, jak to má být. A zase jsme si říkali, jak jsme blbí. Bylo 1:54, což bylo dobré, protože jsme věděli, že ve 2:04 jede noční šalina do Modřan. K ní jsme šli ještě v dešti. Když jsme přijeli do Modřan, už nepršelo.

Sedmá šifra byla řešena velmi kolektivně na modřanské železniční zastávce, což bylo obé příjemné. Alča bryskně odhalila Fibonacciho posloupnost, já Kočka leze dírou, nejvíce ale perlil Pepa, protože tento typ úkolů je právě to, v čem je nejlepší. A tak jenom vidí "kdmkdm" a hned hlásí: "No to je Kde domov můj." Nad takovými věcmi on vůbec nepotřebuje přemýšlet. Potom jsem to trošku pokazil, protože při přepisování do tabulky jsem se přepsal a vyšlo nám "ústí kom do". Bránil jsem se jako geograf myšlence na to, že by to mělo být ústí Komořanského potoka, neboť z Komořan sice nějaký potok teče, ale jestli se vůbec nějak jmenuje, tak to není v předepsané mapě. Nakonec mne přesvědčili (pootáčet tabulku nás, pokud se nepletu, napadlo až doma). Bylo 3:25.

Nevím, jak dlouho jsme do Komořan šli, ale poměrně dost, nebylo to zase tak blízko. Proto byl asi dost velký úspěch, že jsme již ve 3:56 s další šifrou byli hotovi. Na osmičce jsme dohnali Campos, který už měl vybranou nápovědu, víceméně byl v troskách a osmičku už nevyluštil. My jsme se usadili na komořanském nádraží (nebylo to zase až takové terno, protože tam nesvítilo jediné světlo, ale bylo tam aspoň sucho). Zajímalo by mne, jestli jsme to luštili alespoň pět minut. Byla to bohužel naše poslední myšlenková smršť.

Nevím, zda bychom byli schopni ten miniaturní propustek pod tratí identifikovat jako avizovaný viadukt, kdybych jej i rokli neznal. Každopádně mi přišlo, že je rokle v noci najednou nějak dál než ve dne. Docházejí nám síly. Nebylo nejšťastnější, že jsme jeli na Bednu autem a po práci. Únava pracovala čím dál více proti nám. Dozvídáme se, že Campos už hru skončil a snažíme se luštit devítku. To místo, kde byla, bylo mimořádně hnusné, přesto se nám daří usínat. Souvislost s 61místným číslem z novin hledáme marně a to přesto, že tady jsme se na ty noviny tak nějak zaměřili. V 5:27 jsme si vzali nápovědu.

No a na desáté šifře jsme skončili definitivně. Spojnici mrkve a třešně podle novin jsme sice vyrýsovali hned. Tady snad nemohlo být pochyb o tom, že údaje v novinách patří právě k této šifře. A pak jsme na tu čáru, která půlila kruh na dvě stejné poloviny, už jen čuměli, až jsme se rozhodli jít někam na snídani. Odhalit přehnutí papíru podle vyrýsované čáry jako magickou operaci už bylo v šest ráno po náročném dni opravdu nad naše síly. Na Bedně 2004 nás zastavila únava. Tady jsme přece jen ještě mohli dojít dál. Dojeli jsme na Smíchovské nádraží, posnídali a ještě na to chvilku marně koukali.

Navštívili jsme altán, kde se vysvětloval postup, vyslechli si, jak to mělo být, občas jsme se chytli za hlavu a poslouchali, jak se okolní týmy baví o tom, co že to jsou ty Svíčky. Tam jsme ještě zůstali v anonymitě.

Tento start na Bedně nedopadl nijak zvlášť dobře. Každopádně to byl první start Pralinek zvlášť a jakkoli nebyl nijak slavný, odstartoval slibný vývoj našeho týmu. Petr pak už s námi startoval vždy a jméno našeho týmu se zvolna začalo zabydlovat v podvědomí mnohých, kteří se šifrovacích her zúčastňují.

Sepsal Síba