Na jaře roku 2004 jsme pozvolna začali zjišťovat, jaké všechny šifrovací hry existují. Bylo jich podstatně méně než v současnosti, každopádně ale nebyly pouhé dvě, jak jsme se domnívali ještě předchozí podzim. O existenci hry Lampa nás zpravila Alča. Pořádal ji totiž nějaký její kamarád. Až na startovné 500 Kč se nám hra líbila, tak jsme se rozhodli, že na jaře 2004 nezůstane jen u naší účasti na Bedně.

Větší problém tu byl s účastí. Pralinky zvlášť byly v tu dobu čerstvě vylíhlým týmem, který měl pouhé tři stabilní členy a za sebou jeden start na Bedně o dva týdny dříve. Stabilní členstvo se domluvilo na účasti celkem bez problémů, ale chtěli jsme za každou cenu doplnit svou sestavu na pět lidí s tím že víc hlav víc ví. Petrovi se to nehodilo, o nikom jiném jsme nevěděli. To byla trochu chyba. A tak s námi startovala Alčina kamarádka Jana a Pepův bratranec Pepa. A v této sestavě se Pralinky zvlášť vydaly vstříc svému největšímu historickému debaklu.

Trochu mne udivovalo, že je sice start v Ústí nad Orlicí, ale mapu máme mít Králický Sněžník. Poněkud z ruky.

A tak jsme vyjeli do Ústí nad Orlicí. Pepa, Pepa a já z Poličky, Jana, pokud se nepletu, z Opatovic nad Labem a Alča z Olomouce. Abychom jako Pralinky zvlášť dělali pořádnou ostudu, vyrazil Pepa (0, tedy stálý člen) na trasu v jedné botě bílé a v jedné černé. Dvě stejné boty použitelné do lesa totiž doma nenašel. Alespoň byly stejné značky.

V Ústí nad Orlicí na nádraží jsme se sešli a vtipně jsme odhalili speciální vlak, který byl připojen k vlaku normálnímu tak, aby líní účastníci Lampy nemuseli v Letohradě přesedat. Uklidnili jsme se, jak to s tím Králickým Sněžníkem bude, a ve vlaku jsme vyluštili šifru číslo 0.

Když se třináct týmu vyvalilo na perón nádraží v Mladkově, nebylo to sice tak efektní, jako když se potom na Tmou 2004 vyvalilo 200 týmů na perón nádraží v Dolních Loučkách, ale i tak to stálo za to. Odvaha pořadatelů postavit hned vedle nádraží auto s logem hry a nápisem informace, byla veliká. Autu hrozilo slisování. Dali jsme si pralinky zvlášť.

Rozdávaly se tam hlavolamy a zadání první šifry, které se nám dostalo do rukou v 19:26. S hlavolamy jsme se mořili dlouho, neboť jsme byli přesvědčeni, že kdybychom to neudělali, o něco bychom přišli. A tak jsme na startu zůstávali hodně dlouho. Za vyřešené hlavolamy jsme vždy dostali nějakou nic neříkající radu, o níž jsme se domnívali, že nás má navést na řešení první šifry. Když jsme je vyřešili všechny, pochopili jsme, že to k tomu asi neslouží, Pepa vyndal špendlík, propíchl zadání a šli jsme. Bylo 20:02.

Když jsme na druhé stanoviště dorazili, bylo 20:49 a už se stmívalo. Stačil letmý pohled na zadání a hned jsem věděl, kudy dál. Nápis "buk" designově vyvedený přesně jako v mapě a překážející na obrázku prostě nešlo přehlédnout. A tak přišel na řadu opět špendlík a šlo se. Čas 20:58.

Šlo se strmě do kopce, nejdříve nazdařbůh lesem, abychom si zkrátili cestu. Když se pak v jednom okamžiku otevřel pohled na západ, sledovali jsme krásný západ Slunce. Vzhledem k přesnosti měření na koleně jsme správnou lavičku čekali o něco dříve, než kde skutečně byla. Byli jsme již trochu nervózní. Nakonec tam ale vpravo od cesty stála, nenápadně jsme vzali zadání, zapsali čas 21:18, a protože se za námi sunul do kopce jiný tým, pokračovali jsme v cestě dál.

Ležení jsme rozbalili až za ohybem cesty. Tady se ukázalo, že naše dlouhé zdržení v Mladkově nebylo až tak úplně od věci. Během té doby, co jsme tam strávili, jsme si stihli přečíst veškeré cedule, co byly v okolí rozvěšeny. Jedna z nich odkazovala na převrácený bunkr a mně připadalo, že celý podivný text není ničím jiným než jeho popisem. A nebyl. Jenom jsem netušil, co se pod tímto pojmem vlastně skrývá. To věděla Alča, protože, jak již bylo zmíněno, se v těchto končinách opakovaně vyskytovala s bandou lidí, mezi něž patří i organizátoři Lampy. Bohužel, Alča je člověk, který ani tam, kde to dobře zná, zpravidla není schopen najít cestu, takže orientace byla zase na mně, přestože jsem v oblasti v životě nebyl. A to Alča běhá orienťák! Trojka byla nicméně rychlovka, vyřešeno 21:24.

Funěli jsme opět do kopce (Janě a Pepovi to činilo potíže), až jsme vyfuněli na jakýsi mezikopec, kde jsme si dali pralinky zvlášť, během čehož nás předehnaly asi tři týmy, což při celkové účasti třinácti byl celkem hluboký propad.

Nakonec jsme došli až na kýžené rozcestí, nedaleko něhož stál (ležel?) převrácený bunkr. Čapli jsme šifru (22:12) a odebrali jsme se s ní do lesa luštit. Šifra "veselý vojenský pejsek" byla překrásná. Počítám, že mezi ty, které nezapomenutelně vstoupily do dějin šifrovacích her, nepatří pouze proto, že se Lampy 2004 zúčastnilo tak málo týmů. Tady se opět uplatnila Alča jako místní znalec a za chvilku hlásila výsledek. Co pejska rozveselí? Bylo to neobyčejně prosté. Tak prosté, že se mi tomu ani nechtělo věřit. Ale držel jsem hubu a šel. Vyřešeno ve 22:22.

Předpůlnoční otevřená dělostřelecká tvrz Bouda nás nenechala na pochybách, že naše řešení čtvrté šifry je správné. U vchodu jsme se dozvěděli, že naše další cesta povede dovnitř. Protože bylo jasné, že občerstvení, které tam je ke koupi, bude na dlouhou dobu poslední, jež budeme mít k dispozici, koupili jsme si pivo, vytáhli svačiny od maminek a na lavičce před Boudou jsme si dali pauzu.

Pak jsme se vrhli do jejích útrob. Pečlivě jsme naslouchali výkladu průvodce, jelikož jsme v něm očekávali nějakou šifru. Když jsme žádnou neodhalili, polevili jsme v pozornosti a já jsem začal doplňovat k výkladu komentář vlastní. Alča se ke mne potom nechtěla hlásit, že prý jí dělám ostudu.

Z Boudy nás vypustili oknem ve 23:53, jestli se tak tomu u vojenské pevnosti dá říkat. Byla to prostě jakási taková díra v betonu vedoucí do černého lesa. Vystoupali jsme na vrchol srubu, v němž se otvor nacházel. Světla v hlubině pod námi jsem identifikoval jako Králíky, čímž jsme se z větší části zorientovali, kde se nacházíme. Okolo navíc procházela zelená turistická značka, takže to nebylo tak obtížné, byť jsme měli staré vydání mapy, ve kterém tato stezka ještě nebyla zanesena.

Když jsme pevnost opouštěli, dostali jsme do rukou šifru, čímž nás opustily obavy, zda se přece jen neskrývala někde v tom výkladu. Velmi nezřetelně okopírované dobové fotografie vojáků z pevností nás nakonec zaměstnaly na dosti dlouho. Takřka okamžitě sice Alča prosadila dosti šílenou hypotézu, že na jednom z obrázků jasně identifikovala jednu součást opevnění (nevím už, jak se to jmenovalo, ale byla to taková obrovská díra uprostřed lesa), kterou sice nikdy v životě neviděla, ale mluvilo se o ní ve výkladu. Měla se nacházet nedaleko směrem do kopce, a abychom na srubu neumrzli, šli jsme tam. Bylo pouhých 0:01.

Ačkoli na místě samém bylo celkem dosti zřejmé, že vypadá zcela jinak, než na obrázku, prohledali jsme to tam dokonale. A taky jsme tam a v nejbližším okolí trávili značnou část květnové noci tupým čuměním do papíru a bezradným popocházením po lese. Už si zcela dobře nepamatuju, jaké pohnutky nás o něco později přiměly k tomu, že jsme pokračovali v cestě směrem na sever, ale předpokládám, že to bylo z toho důvodu, že jsme usoudili, že jsme jinde, než kam jsme se vydali na základě Alčiny domněnky.

U další z pevností, která byla naštěstí nedaleko, jsme konečně usoudili, že tohle je zcela mimo mísu, a politovali jsme tým, který tam těžce bloudil při luštění čtvrté šifry. Nebyli jsme poslední! Tam jsme směr svého pátrání přesměrovali zpět na jih, aby mi to cestou došlo, přestože jsme v tu chvíli měli zadání v batohu. Počtem vojáků jsem se zaobíral už předtím, ale nějak mne nenapadlo to interpretovat jako kótu, tím spíše proto, že mne ostatní vehementně přesvědčovali, že jeden z těch hříbků, co na jedné z fotografií rostly, je také voják. Ještě že jsem si číslo té kóty zapamatoval ve chvíli, kdy jsem se pokoušel vyřešit šifru metodu bodání prstu do mapy.

A tak jsme se vydali směrem ke kótě. Plní radosti, že se přece jen pohneme ještě o něco dál. Šestým stanovištěm však náš postup Lampou 2004 skončil. V 1:23 jsme si vzali zadání, rozstřižené na 4 kusy. U obálky se zadáním bohužel viselo ještě něco, co patřilo do hry. Upozornění, že na sedmé stanoviště smíme pokračovat pouze po značených cestách, a to i ne turistických. Nebýt tohoto upozornění, pokračovaly by Pralinky zvlášť dále.

Brzy po našem uvelebení přišel Pepa na to, že dva z papírků se dají překrýt přes sebe a dávají smysluplný text. "Hledejte na nejvyšším bodě v okolí, kdy vám zmizel průvodce na západě." Bylo to všechno, na co se mělo přijít. Takže jsme šestou šifru vlastně vyluštili, ale neuvěřili jsme řešení. To všechno mělo vícero příčin.

Dva papírky, které šifra obsahovala navíc, byly balast. Tomu jsme se zdráhali věřit a asi dvě hodiny jsme se je snažili prolomit, než jsme to vzdali. Přitom se tam celou dobu tak nějak rýsoval text "už už to přečíst".

Správný výsledný text odkazoval na nejvyšší bod v okolí, což byl podle všeho Suchý vrch. I opuštění průvodcem někdo (snad Jana) navzdory mému remcání správně interpretoval jako západ Slunce. Jako celek to ale nedávalo smysl. Vycházelo to celé z předpokladu, že něco se západem Slunce najdeme teprve nahoře na kopci. Tak to také bylo, ale už jsme si to neověřili.

Velmi nás sváděla na scestí skutečnost, že se mluví o "průvodci". Zvlášť proto, že jen pár hodin předtím jsme opustili tvrz Bouda, kde s námi skutečně průvodce byl. Důvod takovéhoto pojmenování Slunce jsem dodnes nepochopil.

Pořadatelé předem avizovali, že pěší trasa nepřesáhne 24 km. Protože jsme tou dobou už věděli, že cíl je v Králíkách, vzali jsme si mapu a začali odpočítávat kilometry. Na základě pokynů z dodatku, visícího na stromě, jsme kilometráž v trase kóta-Suchý vrch počítali po značených cestách. Tedy zcela nelogicky znovu přes Boudu, což bylo nejméně 5 km, které se nám jít ani moc nechtělo. Za předpokladu přímé cesty ze Suchého vrchu do Králík jsme se horko těžko vešli do 30 km. I to byl důvod, který v konečném důsledku znamenal zavrhnutí Suchého vrchu jako stanoviště číslo 7.

Rozhlédl jsem se okolo sebe a začal jsem si spojovat dílčí informace do smysluplných celků. Na nedaleké stromě byla namalována cyklistická značka. Začalo to do sebe zapadat. Má se jít po značených cestách i ne turistických. Co jiného by to mohlo být? Na křižovatce o 200 m níže odbočovala vracečka do kopce, po níž bychom se byli už dávno vydali na Suchý vrch, nebýt toho upozornění o značených cestách. Vsaďte se, že ta cykloznačka vede právě tam.

A tak jsme se po několika hodinách zvedli k odchodu směr Suchý vrch. Zvedli jsme se s pocitem nedoluštěné šifry a s pocitem těžké haluze. Strávili jsme v mrazivé noci na jednom místě více ne dvě hodiny, šesté stanoviště jsme opouštěli ve 3:32. Jenže na Suchý vrch jsme nedošli.

Došli jsme jen na ono 200 m vzdálené rozcestí. Tam jsme překvapeni zjistili, že se cyklotrasa nestáčí zpět na Suchý vrch, ale pokračuje rovně do Lichkova. A teprve tady jsme definitivně zavrhli Suchý vrch jako správné řešení šestky a dosáhli tak doposud nejtěžšího debaklu Pralinek zvlášť. Po cestě, která na Suchý vrch vedla, jsme přece jít nesměli!

Náhradní a špatné řešení šestky na sebe nenechalo dlouho čekat. Vyřkl jsem ho přímo ve stoje. Máme jít na místo, kde nás opustil průvodce na západě a zároveň tam vede cyklotrasa. Tedy na místo, které leží přesně na východ od tvrze Bouda a přitom při cestě, po níž cyklotrasa vede. A tak jsme šli dva kilometry zcela špatným směrem. Došli jsme na místo a nikde nikdo a nic. Mezitím se rozednilo.

Jana a Pepa (9, tedy host), kteří zjevně příliš netušili, do čeho jdou, když se s námi na Lampu hlásili, už sotva pletli nohama, bojkotovali jakoukoli činnost a tvářili se uraženě, když jsme řekli, že opravdu nejdeme spát do stínu lesa.

Někde poblíž se měl nalézat srub, do něhož Alča jezdí. Jezdí do něj s organizátory Lampy. Jednotlivé pevnůstky pokračovaly od tvrze Bouda v linii přímo na východ. A tak jedním z posledních zoufalých pokusů, jak odvrátit neodvratný konec Pralinek zvlášť na Lampě 2004, bylo nalézt tento srub a sedmé stanoviště na jeho střeše. Tedy opět lokalitu, od níž je místo, kde nás opustil průvodce, na západě, a navíc budeme na jeho nejvyšším místě. No prostě zoufalé Pralinky zvlášť dělají zoufalé věci.

Zabralo nám to dost času. Najít v mapě, kudy vede linie bunkrů a kde přesně se momentálně nacházíme my, byla moje práce. Po Alče se chtělo jenom to, aby určila, na kterou stranu od cesty se bunkr nachází. A to byl problém. Její popis cesty: "Jede se po cestě z Lichkova…" (na té jsme byli) "…pak se jde strašně dlouho lesem a pak se autem dál jet nedá a je to vpravo pod cestou strmě dolů…" (což byl zcela zjevný nesmysl). Teprve po naléhání a detailní zpovědi z mé strany vyšlo najevo, že to, zda se v okolí nachází ještě něco zajímavého neví, nepamatuje se, kudy vede turistická značka netuší, jak přesně je to daleko neumí odhadnout a jestli se po cestě někam neodbočuje si nevzpomíná, ale asi ne.

A tak jsme hledali a hledali, až jsme to našli. Sjízdná cesta k bunkru z cesty, na níž jsme byli odbočuje jako vracečka, takže je skutečně bunkr vpravo pod cestou, zelená značka pak vede okolo.

Bylo brzo ráno, bunkr byl evidentně právě obydlen někým spícím, koho jsme nechtěli budit a na střeše nebylo nic.

V tu chvíli jsem už opět začínal věřit tomu, že správným řešením šestky byl Suchý vrch. Jenže odmítavé reakce Jany a Pepy, zrovna jako realistický pohled na hodinky nám už zabránil na Suchý vrch vystoupat. Ráno jsme prošli přes šesté stanoviště a pokusili se o ještě jedno rádoby logické řešení. Najít sedmou šifru v místě, které leží na cyklostezce přesně na východ od Suchého vrchu.

To bylo téměř v místě, kde cesta vyústila na silnici. Dokonce jsme po ní zkusili jít i směrem k Boříkovicím. Kdybychom popošli ještě kousek, asi bychom našli osmou šifru. Takto jsme kapitulovali a cestou na nádraží v Červené vodě jsme ještě uviděli nápis "Hledáte to správně?" Bylo na něm logo Lampy. Už jsme se jím ani nijak zvlášť nezabývali.

Pepa a Pepa odjeli ranním vlakem rovnou domů a Alča, Jana a já jsme se rozhodli jí se vzdát pořadatelům do Králík. Byli jsme hrozně zvědaví, jak to má být. Udělali jsme si z toho dobrý dopolední večírek, během něhož jsme okolí zevrubně seznámili se svou identitou a s významem našeho jména i s názornou ukázkou.

Pořadatelé nás se správným řešením seznámili a kdo by to byl řekl? Mělo se jít na Suchý vrch. Nejdřív jsem si myslel, že jsme hlupáci, ale pak se ukázalo, že asi ne. On totiž výraz "značená cesta i jiná než turistická" měl dle pořadatelů znamenat "neznačená cesta, která je zakreslená v mapě". Je mi líto, ale s tím jako kvalifikovaný turista-značkař nemohu souhlasit.

Na Lampě se to nepovedlo naposledy, kdy nešťastně formulovaná informace dodaná do hry na poslední chvíli tuto hru zkomplikovala. O rok později se to stalo znovu (to jsem, prosím, vydedukoval, s nikým kompetentním jsem se o tom nebavil, pokud je to omyl, dejte laskavě vědět). Tam se nám to ale takto fatálně nepromítlo do výsledku. Předpokládám totiž, že mapa České Třebové, kterou jsme tam dostali, nebyla původně v plánu. Učinila totiž první šifru Lampy 2005 řešitelnou jen s citelnou dávkou metody delfské. Tak bacha na to.

Po Lampě 2004 jsme se nepropadli hanbou, ale zavázali jsme se navzájem k lepšímu výběru spoluhráčů a k reparátu.

Sepsal Síba