Když mi Honza přislíbil, že se takřka o nic nebudu muset starat, zbyl na mne jeden jediný úkol. Doplnit tým do plného počtu. Měl jsem jakési matné povědomí o tom, že hra má jakási pravidla, která dovolují sestavit tým až o pěti hráčích, což se zdá být nejvýhodnější. Alča se ukázala v tomto ohledu jako nadšenec, Michal sice jako menší, ale co by pro nás neudělal. Jak se ukázalo později, vznikl zárodek Pralinek zvlášť. Tak tedy i Michal kývl. Kamarádku Míšu přivedl Honza a bylo nás pět. Název týmu jsme sestavili koprodukčně. Doznívala doba, kdy svornou písní doprovázející naše nejveselejší okamžiky byla sprostonárodní: "Pojďte se k nám všichni podívat, jak nám dupou králíci." A tak jsme přijali jméno Dupající králíci.

Asi tak dva dny před začátkem hry jsem se rovněž dozvěděl, že ona bláznivá hra má i jméno, že se jmenuje Bedna, že má i své webové stránky, které jsem nicméně do začátku hry ani jednou neviděl, a že skrze ně se zařizují veškeré formality jako přihlašování a podobně, což se mne ovšem netýkalo, neboť podobné věci měl na starosti Honza.

V pátek 11. dubna jsem ráno odjel z Prahy do Hradce Králové, kde jsem byl na Zemědělské vodohospodářské správě žebrat o podklady pro mou bakalářskou práci. V Hradci Králové jsem se sešel s Alčou, která tam bydlí, a která se na Bedně 2003 měla stát mojí spoluhráčkou. Sešli jsme se na hlavním nádraží. Jen tak ze sportu jsme se rozhodli, že na Bednu pojedeme stopem. Nasedli jsme do trolejbusu, a než jsme dojeli na Bláhovku, začalo hustě sněžit.

Dívali jsme se na sebe trochu s děsem ve tváři, že v tomto krásném počasí budeme trávit celou následující noc. Stopli jsme kamion a já jsem celou cestu ležel. V Praze Alča jela za Michalem na podolské koleje, což byla velice vhodná lokalita, neboť hra začínala na pankrácké pláni.

Sraz s Honzou a Míšou byl stanoven Na půl cesty, což se ukázalo jako poněkud nešťastné, protože jsme neměli představu, jaká záplava lidí nás tam čeká. Nakonec jsme se ale sešli. Honza už měl pro nás připraveno pentomino, které se nám pak během hry podařilo okázale ignorovat. Začetli jsme se do Bednářských listů, ze kterých jsme bryskně kolektivně získali magické číslo 18. Byl to údaj, který se dokonce dočkal svého použití. Na rozdíl od Poutníkova psychodramatu, jehož nepoužití nás nakonec stálo další postup.

Honza a Alča měli asi jako jediní trochu určitější představu, do čeho to vlastně jdeme. Honza už za sebou měl start i na Bedně 2002 a proto se stal vyslancem našeho týmu k nakreslenému mimozemšťanovi. Pečlivě si ho obkreslil a vrátil se za námi ostatními Na půl cesty. Tam jsme nad tím chvilku dumali a poté, co jsme zpozorovali, jak zástupy soutěžících mizí, rozhlédla se Alča pořádně a uviděla antény a kolem nich asi tak osm set pět set lidí. Stanoviště č. 1 bylo odhaleno.

Čtverce jsme nenašli, koukali jsme do toho jako blbí. Spíše jsme hledali nějaký souvislý příběh a tedy souvislost s ufonem. Nebyl tam. A tak jsme se začali smiřovat s tím, že jsme se vrhli na hru, která je zcela mimo naše chápání. Začali jsme si smiřovat s tím, že asi půjdeme spát ještě před půlnocí, a zavolali jsme si o nápovědu. Ještě, že byly tři.

Když jsme dorazili na Branickou skálu, už se téměř stmívalo. To věru nebylo dobré skóre. Letmo jsme koukali, jestli z toho něco nevykoukáme. Poskládali jsme slova, to ano, ale jinak ani náhodou. Dnes už ani nevím, jestli se nám podařilo vůbec si všimnout toho, že na začátku těch shluků jsou nápadně často samohlásky. Rozhodně pokud ano, dál jsme s tím už pracovat nedovedli.

Když už chtěli po dvou hodinách zavírat hospodu ve starém Braníku, kam jsme se záhy přesunuli za teplem a večeří, nějaký milosrdný protihráč se nad námi slitoval a nějak nás k tomu řešení dokopal. Bylo to hodně nešťastné. Obě dvě první šifry byly velice jednoduché a my jsme si s nimi absolutně nevěděli rady. Poslední opravdové šifry, které jsem například já v životě viděl, byly zřejmě ty na skautských táborech a to bylo už drahně let. Sebevědomí nám kleslo hodně hluboko. Od této chvíle dále ale už jenom rostlo. Tak nějak podvědomě jsme začali chápat, o čem ta hra vlastně je, a začalo nám to tedy spínat. Každopádně kdyby mi tehdy někdo řekl, že za rok se stanu organizátorem konkurenčního závodu a za dva roky si začneme dělat zálusk na "bodované" příčky, nevěřil bych mu.

Odjeli jsme tramvají na Výtoň a dorazili do Apolinářské ulice (mimochodem: do dneška netuším, co to je to "ND").

Ostatní chtěli origami skládat. Protože jsem měl obavy o naši zručnost a možná, že jsme ani neměli nůžky, navrhl jsem: "Dejte mi to do ruky a chvilku mne nerušte." Dali mi to do ruky, chvilku nerušili, já jsem si to překlápěl v hlavě a záhy hlásím: "Ulice Horská." Že to řešení nebylo celé, jsem se dozvěděl až po hře. Každopádně to nebylo příliš potřeba.

V ulici Horské je kuželna. Nikdy jsem v ní nebyl, přestože je hned u mé školy. Před vchodem do kuželny bylo velké srocení lidí. Na dveřích byl nápis odkazující na Bednu a hlásající, že toto není zahrada. Honza, který jako jediný znal aspoň trochu pravidla hry, usoudil, že je to výjimka z pravidla, že se na soukromé pozemky nevstupuje, a suverénně jsme vešli.

Když jsme chvíli bezradně koukali na bujaré veselí oslavy v kuželně s živou hudbou, kam jsme zjevně nepatřili, vyšla Alča ven a nalezení správného stanoviště pro ni bylo dílem okamžiku.

Bylo už okolo půlnoci. Hodně špatný čas. Odebrali jsme se na tramvajovou zastávku. Honza do toho kouknul, věděl hned, co s tím, já jsem věděl, kde to je, a svištělo se dál.

Nekonečné dělení u rotundy svatého Longina mi taky šlo jako po másle, poté, co jsem ostatní přesvědčil, že nám opravdu nezbývá nic jiného, než to vážně vydělit. Jelo se dál s malou zastávkou na hamburger na Václavském náměstí.

Asi na třetí pokus jsme si opsali blikající morseovku a zkontrolovali, že to máme dobře. Protože jsme letmým pohledem nezjistili nic, odebrali jsme se kamsi za roh do non-stopu s tím, že to vyřešíme nad kafíčkem. Nevyřešili. Když už to opravdu nešlo, začali jsme hrát lodě, piškvorky a obohacovali se navzájem všelijakými dalšími hádankami, co kdo znal. Pouze Michal usilovně luštil a jakousi šílenou metodou z toho zadání dostal "Jugoslávských partyzánů". Předvedl nám, jak na to přišel, my jsme mu řekli, že je to určitě špatně, a věnovali jsme se dál lodím. Bylo to sice špatně, ale kdybychom ho poslechli, tak jsme to stanoviště na náměstí Interbrigády pravděpodobně našli, neboť třída Jugoslávských partyzánů jím prochází. Po asi třech hodinách padla druhá nápověda.

Na náměstí Inerbrigády chtěli někteří hrát šachy, já jsem vzal do ruky noviny a uviděl jsem "budky". Zákeřný text "namnasan" jsem jako prahoznalec identifikoval ihned a šlo se dál. Udivilo mne, že bylo hodně týmů (hlavně šachistických), pro něž byla sedmička smrtelná.

Šifru s pentominem jsme nevyřešili a vyřešit ani nemohli. Scházela nám předpisová mapa. Jediný Honza mohl vědět, že ji máme mít, ale nějak to přehlédl. Mou vinou jsme se zbytečně upnuli na chybu, která v zadání byla. "Možná by někdo z vás už docela rád VYPNUL?" Tak to stálo v zadání. Ve výčtu ulic pak byla namísto Rooseveltovy Roosvetlova. Usoudili jsme, že je nemožné udělat dva překlepy v jediném slově, navíc tak, aby to tematicky ladilo se zadáním. Odebrali jsme se proto do Rooseveltovy ulice, kterou jsme prošli tam a zpět, a následně si vyčerpali poslední nápovědu. Jedním z prvních ranních autobusů jsme se nechali vyvézt na kopec a pokračovali na zříceninu Baba, litujíce, že jakkoli se rozednívá, je mlha jako v Londýně a neužijeme si ten báječný výhled, co odtamtud obyčejně bývá.

Od této chvíle jsme předbíhali jedne tým za druhým. Poté, co jsme si vyzvedli devítku, prohlásila Alča dříve, než jsme si našli místo, kam si sednout, že už to má, a na mne bylo už jenom, abych držel směr.

Na desítce jsem po chvíli já odhalil princip, společně jsme přišli na některá slova, a protože jsem prahoznalec, prohlásil jsem, že správným řešením bude Zázračná studánka, neboť to v tom vidím. Hodně nám toho chybělo, ale nevadilo to. Hlavně pomohlo, že jsme měli vyřešena obě "z". Protože jsme stále netušili, že byla předepsána konkrétní mapa, řekli jsme si, že je to drsné, protože to na mapě není, ještě, že vím, kde studánku hledat. Opět jsme setřásli mnoho týmů.

Jedenáctku vyřešila Alča. Celkem brzy a elegantně. Jenom jsem tam byl zase především já na to, abych identifikoval naučnou stezku. Opět jsme setřásli mnoho týmů.

Když jsme došli k větvení cest na dolním konci Houslí, pokračovala naučná stezka jak údolím, tak na kopec. Protože jsem jako prahoznalec věděl, že údolím se nikam nedojde, prohlásil jsem, že máme určitě jít na kopec. Když jsme pochopili, že je to špatně, vrhla se Alča s Honzou střemhlav do rokle a za chvilku se drápali nahoru s šifrou v ruce.

Horoměřická nemocnice, nebo co se to tam na kraji lesa vystavělo, si jednou dělala reklamu právě takovým způsobem, jak to popisoval ten článek. Přesvědčovali veřejnost, že nejekologičtější počin je postavit nemocnici v lese a vyzdvihovali tam nějaké environmentální přednosti oné stavby. Už si to přesně nepamatuji. Každopádně byl ten článek psaný tak, že mi přišlo, že to snad musela psát tatáž ruka. Když jsem tuto teorii takřka obratem po přečtení nadhodil zbytku týmu, všichni souhlasili a pokračovalo se k nemocnici. Správnost naší úvahy nám záhy potvrdily desítky blátivých stop, které silnici z Prahy do Horoměřic zasvinily hůře než řepná kampaň. V husté mlze v polích, kde nikdo neviděl, koho slyší, jsme spustili hlasitý zpěv sprostonárodní písně, která dala našemu týmu jméno.

Třináctka byla tam, přestože se na to mělo přijít zcela jiným způsobem. To jsme v tu chvíli ale ještě netušili. Hledali jsme si místo na sednutí. Všude bylo bláto, veškeré kameny široko daleko byly obsazeny. Hráli jsme to poprvé a ani nás nenapadlo brát si s sebou něco, na co se dá sednout. Když jsme pochopili, že už nemáme moc sil stát, vzali jsme zavděk asi 5 cm širokým obrubníkem, na nějž jsme se "pohodlně" usadili. Tam jsme se sice vehemantně snažili přemýšlet, ale nakonec nás zmohla únava. Se zavřenýma očima jsme klimbali na obrubníku a hrozilo, že se každým okamžikem skutálíme hubou do bláta, pročež jsme hru ukončili a na celou hodinu frčeli na Letnou poslechnout si, jak to mělo být, načež jsem opustil Prahu a odjel se dospat do Poličky.

Tu třináctku jsme ještě přeci jenom vyřešit mohli, byla celkem jednoduchá. Ale stejně bychom se dále nedostali, protože na čtrnáctou šifru byla opět potřeba předpisová mapa.

Už dávno předtím se mi nic nelíbilo tak, jako Bedna. Snad s výjimkou Michala i ostatní sdíleli tento či podobný názor, což se ostatně projevilo i v jejich následných startech. Náš start na Bedně byl první a trochu diletantský, proto nás nakonec překvapil náš relativně velký úspěch. Byl vysloven záměr zúčastnit se téhož roku Tmou, avšak s tím, že je nutno se na hru řádně vybavit (tedy například vzít si něco, nač si sednout), a hlavně si přečíst pravidla před hrou samotnou, abychom měli i to, co je ke hře nutně potřeba (mapu, nůžky).

Honza si pochvaloval, jak se mu vyplatilo opustit svůj loňský tým, který nevím, jak se jmenoval tehdy, ale v roce 2003 startoval jako Zelené opice. Byli jsme tehdy totiž mnohem úspěšnější než ony.

No a poslední věc, která byla v našem předsevzetí byla, že si příště musíme vzít pralinky zvlášť, neb je s nimi veselo. Z toho nevyplývá, zda jsme je na Bedně už měli, či nikoli, ale každopádně byly v našem povědomí. Názory na výskyt pralinek zvlášť v týmu Dupající králíci se různí, bral bych jako směrodatný zřejmě názor Míšin, která tvrdí, že jsme tam pralinky zvlášť neměli, protože Míša s námi nikde jinde nestartovala, a tak se jí nemohou jednotlivé akce plést dohromady.

Sepsal Síba